Český statistický úřad odmítá zpochybnění výpočtu hrubého domácího produktu.
Diskuse je dialog
Týdeník Ekonom zveřejnil ve svém čísle 31 ostře polemické texty, které vážně zpochybňují způsob výpočtu hrubého domácího produktu. Autoři Kirsten Lommatzschová a Vladimír Benáček v nich vyslovují podezření, že Český statistický úřad tempa růstu HDP ve stálých cenách systematicky podhodnocuje. Podle jejich názoru by tempa růstu reálného HDP měla být v průměru o jeden až jeden a půl procentního bodu vyšší.
Metodika výpočtu HDP je předmětem široké odborné diskuse ve většině vyspělých statistikách, tuzemskou nevyjímaje. Čeští statistici se těchto diskusí na mezinárodní úrovni pravidelně a aktivně zúčastňují. Odbor čtvrtletních národních účtů byl také prvním útvarem ČSÚ, který po nástupu nového vedení úřadu prošel důkladným metodickým auditem za účasti renomovaných externích odborníků.
Audit ověřil, že postupy užívané k výpočtu HDP odpovídají úrovni evropských poznání a doporučení. Měření ekonomiky je dynamický proces, tak jako je dynamický ekonomický vývoj společnosti. Nic tedy není konečné, uzavřené, definitivní. To platí i pro současnou statistickou praxi. I ona je především uměním možného.
ČSÚ odbornou a věcnou diskusi vítá. Dveře k ní nechává vždy otevřené. Byly a zůstávají otevřené i pro oba autory kritických textů. Je škoda, že si zatím cestu do statistického úřadu nenašli. Diskuse je totiž dialog.
Roman Prorok
poradce předsedy ČSÚ
ČSÚ odmítá zpochybnění růstu HDP
Týdeník Ekonom ve svém 31. čísle uveřejnil polemické příspěvky Kirsten Lommatzschové a Vladimíra Benáčka k problematice vývoje české ekonomiky za uplynulé desetiletí. Autoři v nich zpochybňují především výpočet hrubého domácího produktu v reálném vyjádření a odhadují, že jeho růst byl podstatně vyšší než vykazuje Český statistický úřad.
ČSÚ se nebrání seriózní veřejné diskusi na jakékoli odborné téma související se statistickou problematikou, tedy ani debatě k problematice hrubého domácího produktu. Naopak, vítá možnost oslovit širší okruh uživatelů statistických dat a ozřejmit jim pracovní postupy, které používá. Stejně tak vítá i nové pohledy a náměty, které mohou zlepšit kvalitu a vypovídací schopnost publikovaných ukazatelů. V daném případě však je nucen závěry, které autoři nabízejí, zásadně odmítnout.
K. Lommatzschová své tvrzení opírá především o rozpor mezi vývojem čistého vývozu (saldo vývozu a dovozu) v běžných a stálých cenách. Přitom říká, že: „Při správném stanovení deflátoru by se neměly poměrové ukazatele (jako např. relace vývozu nebo dovozu k HDP) systematicky lišit, ať byly získány na základě stálých nebo běžných cen.“ Tímto tvrzením v podstatě zpochybňuje možnost dlouhodobější kladné či záporné změny ukazatele směnných relací v zahraničním obchodě, s čímž nemůže ČSÚ z řady důvodů souhlasit. Uvedené tvrzení by totiž přibližně platilo pouze za předpokladů, že komoditní struktura dovozu a vývozu by byla stabilní a vzájemně velmi podobná, takže na saldo by nepůsobily změny světových cen komodit, a že by nedocházelo ke změnám parit měn za které se obchoduje. Dlouhodobý vývoj například ve světových cenách ropy a postupná změna parity amerického dolaru a eura dokazují, že v reálném zahraničním obchodu uvažovaný vztah neplatí. Zvyšování deficitu zahraničního obchodu ve stálých cenách tedy není důsledkem nedostatečného očištění deflátoru o změny kvality, jak tvrdí autorka, ale pouze naznačuje, že jsme v dlouhodobém pohledu v úhrnu „vydělali“ na změně struktury salda zahraničního obchodu, na vývoji světových cen komodit a na posílení eura vůči americkému dolaru (za nějž se u nás obchoduje podstatně více dováženého než vyváženého zboží).
Pokud jde o správný výpočet deflátorů, autorka říká: „Deflátory je možno stanovit buď na základě cen určitého roku (jako např. roku 1995 nebo 2000), nebo vždy předchozího roku. Při správném stanovení deflátoru by měly vést oba přístupy ke stejnému výsledku, ale v praxi se mohou mírně lišit.“ V červenci t.r. uspořádal ČSÚ seminář na toto téma, kde bylo odborné veřejnosti objasněno, proč jsme v naší praxi opustili používání bazických indexů při konstrukci časových řad ve stálých cenách a akceptovali požadavek Eurostatu na používání techniky řetězení ukazatelů. Lze snadno prokázat, že speciálně v podmínkách měnících se struktur, což je náš případ, se výsledky dost podstatně liší. Rozdíl je navíc patrný již z matematického vyjádření obou postupů, a proto je třeba tezi, že oba přístupy obecně vedou k téměř stejnému výsledku odmítnout.
V. Benáček vidí problém především v oblasti deflování vývozu. Říká, že: „Export podchycuje HDP zhruba ze dvou třetin.“ Při jeho výrazném růstu (v nominálních eurech v roce 2001 o 16 %) si pak klade otázku: „…jak mohla zbývající část ekonomiky zvrátit exportem tak nadějně rozběhnutý růst.“ Tato otázka a další navazující tvrzení bohužel svědčí o nepochopení obsahu a vzájemných vztahů uvedených ukazatelů. Hrubý domácí produkt nelze (na rozdíl od celkové produkce) dělit na exportní a tuzemskou složku. Výrazný nárůst vývozu je důsledkem řady vlivů, které vůbec nemusejí generovat tomu odpovídající růst HDP. Na některé z nich ČSÚ ve svých tiskových informacích a standardních publikacích pravidelně upozorňuje. Vzhledem k prudce rostoucímu zapojení našich podniků do mezinárodní kooperace nelze vývoz a dovoz posuzovat odděleně, neboť v řadě případů spolu velmi úzce souvisejí. Například při stále rostoucích zušlechťovacích (ale i skladovacích a logistických) operacích jsou při vysokém dovozu i vývozu výsledné saldo a stejně tak i přidaná hodnota relativně nepatrné.
V tomto příspěvku není prostor (a navíc to ani není jeho smyslem) zabíhat do metodických podrobností, je však třeba alespoň zdůraznit, že národní účty je třeba chápat jako ucelený systém, z nějž nelze bez nebezpečí chybné interpretace libovolně vytrhávat jednotlivé komponenty a izolovaně je hodnotit. Pro ilustraci lze uvést jednoduchý příklad – vysoký růst konečné spotřeby někdy svádí k jednoznačným komentářům typu „spotřeba generuje růst HDP“. Skutečnost přitom může (ale nemusí) být jiná – pokud by například byl nárůst spotřeby zajišťován pouze zvýšeným dovozem, pak by vývoj HDP prakticky neovlivnil.
Nepochopení podstaty a souvislostí soustavy ukazatelů národních účtů může vést k tomu, že jsou hledány nedostatky v oblastech, kde ve skutečnosti nejsou a ani nemohou být. To je i případ obou diskutovaných příspěvků. Jejich autoři naznačují pravděpodobné podhodnocení faktoru růstu kvality při konstrukci a výpočtu cenových indexů sloužících jako deflátory. Dochází tím k závěru, že při současné trvale rostoucí kvalitě zboží a služeb jsou cenové indexy nadhodnoceny. Neuvádějí však žádnou přímou argumentaci, proč by tomu tak mělo být.
Otázka očištění o vliv změn kvality je jednou z nejsložitějších a rovněž nejdiskutovanějších oblastí cenové statistiky. Potíž je v tom, že ne vždy lze jednoznačně ohodnotit změnu kvality dvou časově po sobě následujících produktů sloužících stejnému nebo podobnému účelu, byť bychom k tomu měli veškeré dostupné informace. Další problém je koncepční – stejné věci se jeví v různém světle na jedné straně z hlediska tzv. čistých cenových indexů, které měří znehodnocování kupní síly peněz, a na druhé straně z hlediska sledování nákladů na udržení konstantní užitkovosti produktů.
Z mnoha prakticky použitelných metod v cenové statistice používá ČSÚ spíše přístupy, které nedovolují podceňovat vliv změn kvality, tedy zcela opačně, než se autoři domnívají. V kontextu srovnání s postupy jiných statistických úřadů je zde používaná metodika někdy až striktní, často je celý cenový rozdíl mezi starším a novějším produktem přisuzován změně kvality, nikoliv cenovému nárůstu. V praxi často po nějakou dobu dochází ke koexistenci produktu původního a nahrazujícího. Kdyby však celý cenový rozdíl byl jen rozdílem kvality, nemělo by mnohokrát pro výrobce zboží či poskytovatele služeb smysl od původního produktu upouštět za situace, kdy ho stále preferuje velká část spotřebitelů nebo odběratelů. Všeobecně známým příkladem jsou některé potraviny. Z tohoto ale i z jiných důvodů se často do cenové statistiky může vloudit jev známý jako skrytý cenový růst.
ČSÚ se při tvorbě cenových indexů snaží vhodně balancovat mezi uvedeným skrytým cenovým růstem a nepodchycenou pozitivní změnou kvality, která může například nastat při nedostatečné aktualizaci výběrů produktů i jejich poskytovatelů či výrobců. Využívá přitom poznatky ze široké diskuse k této problematice na mezinárodním poli v rámci harmonizace cenových statistik, zejména pak spotřebitelských cen.
Pravděpodobným důvodem, proč se autoři mýlí při obhajobě hypotézy obecně nadhodnocených cenových indexů ČSÚ, je především fakt, že se podobně, jako citovaný autor Jan Hanousek, předem podrobně neinformovali na detailní metodické informace přímo u tvůrce cenových indexů - odboru statistiky cen ČSÚ.
Český statistický úřad odmítá názor K. Lommatzschové a V. Benáčka, že výpočet HDP ve stálých cenách za uplynulé desetiletí byl zatížen systematickou chybou, která způsobila, že růst HDP v reálném vyjádření byl ve skutečnosti v průměru o 1 až 1,5 procentního bodu vyšší než uvádí oficiální statistika. ČSÚ postupuje při výpočtu HDP způsobem, který odpovídá mezinárodním standardům a poskytuje nezkreslené výsledky.
Jan Heller, ČSÚ, vrchní ředitel sekce národních účtů
Jiří Mrázek, ČSÚ, ředitel odboru statistiky cen
