Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR se konaly na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva tajným hlasováním, podle zásady poměrného zastoupení ve volebních krajích, kterými byly vyšší územní samosprávné celky vymezené zvláštním právním předpisem a které se shodovaly s krajským členěním České republiky. Pro hlasování do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR mimo území České republiky byly vytvořeny zvláštní volební okrsky při zastupitelských a konzulárních úřadech, s výjimkou konzulárních úřadů vedených honorárními konzulárními úředníky. Výsledky ze zahraničí byly na základě vylosování Státní volební komisí sčítány do Jihočeského volebního kraje. Podle Ústavy ČR bylo voleno 200 poslanců na dobu čtyř let.

Voliči byli státní občané České republiky, kteří alespoň druhý den voleb dosáhli věku 18 let a nenastala u nich zákonem stanovená překážka ve výkonu volebního práva. Své právo volit mohl volič uplatnit v některém z volebních okrsků na území České republiky nebo v zahraničí, kde byl zapsán do seznamu voličů.

O mandáty se ucházelo celkem 26 politických stran, politických hnutí a jejich koalic. Jejich úplné názvy jsou uvedeny v tab. 11-3. Kandidátní listiny pro volby do Poslanecké sněmovny mohly podávat registrované politické strany a politická hnutí, jejichž činnost nebyla pozastavena, a jejich koalice. Každá politická strana, politické hnutí a koalice mohly podat v každém volebním kraji pouze jednu kandidátní listinu. Pokud politická strana a politické hnutí podaly samostatnou kandidátní listinu, nemohly již být součástí koalic. Kandidát mohl být uveden pouze na jedné kandidátní listině a v pořadí, v jakém jej politická strana určovala pro přidělení získaných mandátů. Maximální počet kandidátů byl limitován zákonem diferencovaně podle volebních krajů. Po registraci byly kandidátní listiny vytištěny formou hlasovacích lístků samostatně pro každou politickou stranu, politické hnutí a koalici.

Každý volič hlasoval osobně, zastoupení nebylo přípustné. Volbu provedl volič tak, že do úřední obálky vložil jeden hlasovací lístek pro vybranou politickou stranu, politické hnutí nebo koalici. Zároveň mohl volič na hlasovacím lístku vybrané politické strany, politického hnutí nebo koalice zakroužkováním pořadového čísla nejvýše u dvou kandidátů vyznačit, kterému z kandidátů dává přednost. Volič mohl požádat ze závažných, zejména zdravotních důvodů, obecní úřad a ve dnech voleb okrskovou volební komisi o to, aby mohl hlasovat mimo volební místnost, a to pouze v územním obvodu svého volebního okrsku. V takovém případě volbu provedl vložením vybraného hlasovacího lístku do přenosné volební schránky, kterou mu přinesli dva členové okrskové volební komise.

Počet platných hlasů pro každou z politických stran, politických hnutí a koalic rozhodl o tom, které z nich se podělí o stanovený počet mandátů. Do skrutinia postoupily ty politické strany, které v souhrnu za volební kraje dosáhly stanoveného procenta z celkového počtu odevzdaných platných hlasů za Českou republiku. Tuto hranici stanovil zákon diferencovaně podle typu kandidátní listiny, např. pro jednotlivou politickou stranu 5 %, pro koalice 10 až 20 % podle počtu subjektů v koalici.

Mandáty připadající volebním krajům byly politickým stranám, politickým hnutím a koalicím přidělovány opět v rámci volebních krajů podle d´ Hondtovy metody (na základě vypočtených podílů hlasů po dělení řadou čísel 1, 2, 3 atd.). Mandáty pro politickou stranu, politické hnutí a koalici obdrželi její kandidáti v pořadí, v jakém byli uvedeni na hlasovacím lístku, pokud voliči svými přednostními hlasy nerozhodli jinak. Kandidáti, kteří neobdrželi mandát, se stali náhradníky.