Pojem systém osídlení je často používaným souslovím, které vyjadřuje hierarchické uspořádání sídel. K největším proměnám systému osídlení dochází při významných sociálně kulturních a ekonomických změnách ve společnosti. Takovou velkou změnou byla například průmyslová revoluce, která změnila předchozí systém osídlení svými lokalizačními nároky na výrobu a změnila také do určité míry koncentraci obyvatel. S vynálezem páry jako prostředku výroby docházelo v zájmu větší efektivity výroby ke koncentraci průmyslu a s tím i ke koncentraci obyvatel (pracovní síly). Rozvoj železnice pak samozřejmě koncentraci obyvatel ještě urychlil (Musil, Horská, Maur, 2002).

S pojmem koncentrace obyvatel souvisí proces urbanizace, který je popisován jako proces koncetrace obyvatel do měst. Urbanizace však není pouhým procesem přesunu velkého počtu lidí do měst, ale je spojena také se změnou chování obyvatel – s šířením městského stylu života. Přístupů k urbanizaci a definic urbanizace je velké množství (viz Musil, Horská, Maur, 2002) a její vnímání se vyvíjí. Často je možné setkat se s pojmem nepřímá urbanizace, který znamená právě rozšiřování městského způsobu života za město. K tomuto procesu dochází v souvislosti s procesem suburbanizace, tedy stěhování lidí s městským způsobem života (z měst) do zázemí měst. S urbanizací souvisí proces koncentrace, který je vnímán jako proces soustřeďování (obyvatelstva, aktivit), a vyjadřuje tedy kvantitativní změny prostorové organizace společnosti. Proces urbanizace je proti tomu vnímán šířeji a zahrnuje také kvalitativní změny – vznik nových jednotek osídlení atd. (Hampl, Gardavský, Kuhnl, 1987).

Všechny tyto otázky se prolínají a propojují a tak v souvislosti s urbanizací mluvíme nejen o procesu koncentrace (do měst) ale také o vytváření koncentračních areálů, metropolitních areálů a procesu metropolizace. Metropolizační proces představuje vyšší formu koncetrace obyvatel než je urbanizační proces sám o sobě a vede k vytváření takových prvků osídlení, které jsou vzájemně integrovány, provázány. To je vidět i na příkladu vztahů Prahy a jejího zázemí se kterým je vztahově integrována. Důležitým znakem zralého koncentračního procesu je především vytváření vzájemných (oboustranných) vztahů kdy se významně uplatňuje pravidelný (opakovaný) pohyb mezi jádrem a zázemím (intenzivní dojížďka) metropolitního areálu a menší důležitost má (trvalá) migrace. Velký vliv na rozvoj metropolitního areálu mají pracovní vztahy (Hampl, Gardavský, Kuhnl, 1987).

Proces suburbanizace je pak další fází urbanizace, která ovšem také souvisí s vytvářením metropolitních areálů. Autoři, kteří se jí zabývají, ji popisují jako proces přesunu určitých skupin obyvatel z kompaktního města (jádra) do oblasti s nízkou intenzitou zástavby (rodinné a řadové domky), která je od centra oddělena neurbanizovanými prostory ale je stále v rámci metropolitní oblasti jádra (Sýkora, 2002, ed.). Přičemž tento pohyb vyvolává změny struktur jak v cílových tak ve zdrojových oblastech suburbanizace. Suburbanizace je typická rozšiřováním zastavěného území do zemědělské půdy a v souvislosti s ní se užívá také termín „urban sprawl“. Ten představuje neřízený rozvoj nových lokalit bydlení bez návaznosti na stávající zástavbu (Sýkora ed., 2002).

Tyto výše jmenované procesy jsou pro Prahu typické a všechny se podílí či podílely na současném postavení Prahy, jak ji známe dnes. Vždy se tu setkáváme se vztahy Prahy jako jádra a přilehlé oblasti Středočeského kraje, případně ostatních částí republiky jako zázemí. Praha je se svým metropolitním územím propojena velmi intenzivními vazbami, které představují především denní dojížďka za prací a do škol. Celá pražská aglomerace (širší oblast působnosti Prahy) je také propojena pracovními vztahy (s vysokou frekvencí), ale také vztahy s nízkou frekvencí, jako je například dojížďka za kulturou či vysokými školami. Pojem aglomerace je chápán jako území, kde je jádro silně propojeno se svým okolím, ale intenzita tohoto propojení je nižší než v případě metropolitní oblasti. Aglomerace tak má širší prostorový rozsah než metropolitní oblast (ČSÚ, 1999). S Českou republikou jako celkem (respektive jednotlivými kraji) je Praha propojena zejména prostřednictvím koncetrace řídících funkcí a koncentrací progresivní ekonomiky. Všechny tyto výše uvedené vztahy jsou brány v úvahu při regionalizaci území, což je proces při kterém je území rozděleno na několik řádovostně nižších území, na základě vztahů mezi jádrem a zázemím. Při regionalizaci jsou vytvářeny regiony, které se skládají ze 2 vzájemně funkčně propojených oblastí: z jádra (Praha) a zázemí (obce Středočeského kraje). Výsledné území vycházející z regionalizace by pak mělo být vůči svému okolí relativně vztahově uzavřeným celkem. Nejdůležitějším regionálně - tvorným procesem na základě kterého jsou vymezovány regiony, je denní dojížďka do zaměstnání, protože „každodenní opakování procesu omezuje nutně jeho prostorový rozsah“ (Hampl, Kuhnl, 1967, s. 41).

Na závěr této části je nutné zdůraznit, že Praha, jako hlavní město, které koncetruje ekonomické, správní, kulturní a další funkce, nebyla vždy tak významným centrem, jak jej známe dnes. Postupným vývojem systému osídlení a vlivem ekonomických a sociálních změn se z Prahy stalo město, které je v současnosti v systému osídlení umístěno na nejvyšší hierarchické úrovni ČR. Přitom stabilita (respektive rigidita) hierarchie v systému osídlení je poměrně značná a změny probíhají velmi pomalu. V souvislosti s významem Prahy (koncentrace společenských a ekonomických funkcí na jejím území a území její aglomerace) lze očekávat, že její význam a význam vztahově integrovaného okolí bude ještě vzrůstat (Hampl, Gardavský, Kuhnl, 1987).