forum

Otevřené diskusní forum

Různé názory a interpretace výsledků; diskuse o tom, kdo v rodině rozhoduje o jménu potomka, co vše toto rozhodování ovlivňuje apod.
(Přispějte svým názorem do diskuse i vy!)

Další názory do diskuse:

Když jsme čekali prvního syna, říkali jsme mu "pracovně" Toníčku, aniž bychom věděli bude-li to chlapec. Jméno má v obou rodech tradici, jež byla přerušena dosud poslední generací. Jméno jsme před okolím (zejména před nastávajícími babičkami) tajili. Obě se však potutelně usmívaly, že jako vědí. Překvapeni nakonec byli všichni. Nikoho nenapadlo, že by se vnuk mohl jmenovat po obou dědečcích. Pobouřena byla jen moje babička, které se jméno Antonín nikdy nelíbilo, přestože ho nosil její tatínek, manžel i syn a teď i pravnuk.
U druhého dítěte jsme tajnosti nedělali. Tedy doma ne. Horší to už bylo v porodnici: "Máte prohlášení o jménu dítěte?" dorážela sestřička. "Ano, pak Vám to přinesu" snažil jsem se ji odbýt. Když začala mít žena bolesti, přišla jiná: "Já bych si to potřebovala napsat do počítače." Té už jsem řekl, že dítě dostane jméno až se narodí. Moc se to té paní nelíbilo, potřebovala to "mít v počítači", ale dal jsem jí najevo, že to myslím vážně. Další setřička přišla asi půl hodiny před tím, než se kluk narodil. Bylo to ve chvíli, kdy už jsem myslel, že dají pokoj. Už jsem byl trochu mimo, ale dokázal jsem znovu odmítnout. Vůbec mi není jasné, proč to potřebují tak nutně vědět dopředu.
Když se chlapec narodil, vypadalo to s ním bledě, byl celý modrý a kolem krku měl omotanou pupeční šňůru, hned ho odnesli a když se po nekonečně dlouhé době rozplakal, šel jsem se na něj podívat. Najednou bylo úplně jedno jak se bude jmenovat. Přišli až když jsme ho měli u sebe. Řekli jsme, že to bude Honzík. Na to jsem šel vyplnit prohlášení o jménu. Roztřesenou rukou jsem do kolonky vepsal Jan Nepomuk.
Za chvíli bylo slyšet jak se sestřičky na chodbě dohadují: "To se může?" "To je ňáký křesťanský." Pak přišla ta od počítače, jestli to máme dojednané s matrikou. Řekl jsem, že si to vyřídíme. Nic jsem nevyřídil. Úřednice na matrice mi sice dala kontakt na soudního znalce, ale argument, že se jedná o jedno jméno složené ze dvou slov neuznala. Marně jsem se oháněl rodným listem pradědečka z r. 1868. Nakonec jsme se na radu úřednice rozhodli počkat do července letošního roku, kdy mu jméno necháme dopsat, aby je měl celé. Ve sčítacím dotazníku už ho ale celé má.
Petr 38 let

Když jsem přišla jednou na jakýsi úřad a zapisovala jsem se do knihy návštěv, pracovník se podíval na mé zapsané jméno a prohlásil: Lenka? To už jste dnes desátá Lenka. V tu chvíli mi bylo jasné, že moje děti budou mít jména, která by jim alespoň trošku pomohla mít pocit vlastní identity. S manželem jsme pro první dítě (a zatím poslední) vybrali dvě jména, Eduard a Jesika.
Mimochodem, moje prababička byla Filomena, babička mého muže Leopoldina a pradědeček Augustýn (dodneška si je nejen příbuzní, ale i starší sousedé pamatují). Když čtu, že 125000 mužů v Čechách se jmenuje Petr a 115000 žen má jméno Lenka, zdá se mi, že rodičům chybí fantazie, nebo se bojí, aby potomka nepoškodili. Ale pokud je dítě v kolektivu neoblíbené, nepomůže mu, že se jmenuje Jan nebo Katka. Pokud s ostatními vychází, může se jmenovat klidně Vendelín nebo Agáta, aniž by mu to ublížilo. A pokud se dcera vdá za někoho se směšným jménem? Je to možné, ale podle frekvence příjmení spíše potká Kučeru, Nováka, Zemana nebo Krause. Proč jsme pesimisti a myslíme vždy na nejhorší?
Lenka 35 let (dcera Jesika)

Jmenuji se Jaromír MAREK, ještě snad nikdy mě nikdo neoslovil (s výjimkou matky) správně. Pro někoho jsem Mirek, Slávek, pro jiného Marek, průběžně jsem Jarda. Rodiče dovršili trampoty se jménem tím, že můj bratr se jmenuje Jaroslav. Z tohoto pojmenování více jak 80% tiskopisů, které někdo za Vás vyplňuje (plná moc aj.) jsou při uplatnění zpravidla neplatné. Zrovna si nestěžuji na své pojmenování i přesto, že jméno Jaromír uznávám jako zcela nepraktické a uklidňuje mi stav kombinací jmen, které znám jako např. Kolja Kubíček, Koloman Šablatůra, Jaroslav Vonlehmden a mnoho dalších rodičovských záchvěvů na téma René VRBSKÝ. Z ohledem na ženy znám rodinu, kdy se paní za svobodna jmenovala KŇAVOVÁ a jednoho dne zazvonil u jejich dveří mladík, který se chtěl seznámit na podkladě akce z Mladého světa a jeho příjmení je KŇAVA. Také se vzali a užívají společné příjmení. Se svým jménem se každý srovná i když někdy vadí. Čím hrůznější kombinace, tím aristokratičtější rodiče. Osobně inklinuji pro Pavlínu nebo Anežku, ale u porodu jsem nebyl.
jm
JM, 46 let, 2 dcery: Jitka a Petra.

Možná, že rodiče dětí, které se narodily na konci války, nebo po válce (jde o druhou světovou válku - nicméně jsou tyto děti dnes prarodiči) měli dost starostí a méně fantazie. Možná také, že v té těžké době měli větší vlastenecké cítění a hrdost na svou národnost, a větší respekt před svými předky. Tehdy narozené holčičky se jmenovaly Mařenka, Anička, Liduška, Jaruška, Jiřinka, Miluška, Janička, Věruška. Ať už měly jméno po mamince, babičce, nebo jen tak, většinou to bylo jméno české a bylo v českém kalendáři. Se jmény tehdejších chlapečků to nebylo jinak. Josef, Antonín, František, Jan, Jiří, Jaroslav, ale i Karel, Václav, Zdeněk bylo úplně běžné. Samozřejmě, že i tenkrát bylo pojmenování dítěte ovlivněno módou; tak např. Žofie, Františka, Karla, Anežka moc „v módě" nebyly, stejně tak jako Přemysl, Alois, Květoslav a třeba Zbyšek nebo Ferdinand. Nevím, jak často se dříve u nás objevovala ruská jména, ale po osvobození se jistě počet Tamar, Taťán, Igorů, Vladimírů, Borisů, Ivanů apod. zvýšil; aspoň já jsem vždycky měla několik spolužáků nebo kamarádů s ruským jménem (Že by po tatínkovi?). U babiček a dědečků dětí, které se u nás narodily v lednu 1999 jsem však mnoho ruských jmen (snad kromě Vladimíra) nepostřehla. Je možné, že jsem o deset let pozadu, nebo dopředu?
Markéta, 55 let, dvě děti (Vladimír - 26, Klára - 20)

Vymýšlení jmen dětí se mě ještě netýká, a tak to mohu posoudit jenom podle svých přátel, kteří se chystají mít děti nebo už je mají. Většinou jména vybírají rodiče společně. Ženy se často snaží dát jméno neobvyklé nebo v rodině nepoužívané. Určitě totiž netouží po tom, že zavolají na své dítě: "Petře!" a přiběhne k ní pět dětí od sousedů a dva bratranci, v horším případě, že jí trochu povyrostlý Petr nebude tvrdit, že zaručeně neslyšel jak na něj maminka volá anebo, že si myslel, že je to paní Buráková, která má také syna Petra.
Muži z konzervativnějších rodin (prapradědeček byl Jaroslav, pradědeček byl Jaroslav, dědeček je Jaroslav, tatínek je Jaroslav, on je Jaroslav) chtějí většinou pokračovat v tradici (mohou se jenom modlit, aby se jim nenarodily samé dcery) a dávají svým potomkům jména méně neobvyklá jako Jan, Martin nebo Petr.
Na druhé straně přílivem jiných kultur (a cizinců) se můžeme setkat se jmény Kevin, Jessica, Brendn, Mariana, Mohamed, Li, Fu nebo Čching .
Naštěstí se rodiče většinou snaží alespoň u kluků křestní jméno sladit s příjmením takže spojení jako Wilibald Vodička nebo Leonardo Faták, nepotkáváme tak často. Holčičky to mají trochu těžší.Vanessa Vrzalová nebo Damaris Kopecká se mohou vdát a změnit si příjmení. Ale co Jessica Millerová? Co když si bude chtít vzít Vopičku?
Lída, 22 let, bezdětná

Když jsme stáli před problémem, jak se bude jmenovat náš potomek, vůbec jsme nepřemýšleli nad módními trendy, které zrovna letí, i když nakonec zvolené jména Anna tomu neodpovídá. Nejdříve jsme vyloučili všechna jména, která se nám nelíbila jako např.: Dominika, Anastázie, Evelína, Patricie atd.(chlapecká jména jsme vypustili, protože jsme věděli, že se narodí holka), pak jsme zavrhli jména, ke kterým cítíme nějakou averzi. A to už se nám okruh podstatně zúžil.
Nakonec z praktických důvodů jsme odmítli svá jména a jména příbuzných a známých. Z toho zbytku jsme pak vybrali taková, aby měla co největší počet obměn a alespoň v mém případě mohla vyjadřovat stav nálady a v tom horším případě byla varováním, že už toho bylo dost.
Milan, 31 let (dcera Anička - 4)

Vymýšlení jmen pro očekávané děti bylo u nás velmi zajímavé. Při první dceři jsme se nemohli dohodnout: žena chtěla Adélu, já Elišku. Tak jsme to odložili na později. Dcera však byla jiného názoru (je vzpurná a tvrdohlavá) a přišla na svět o měsíc dříve, než byla očekávána! Ve dveřích sálu, kam jsem ji odváděl, se žena otočila a zeptala se: "Tak jak se to bude jmenovat?" Navrhl jsem Sabinu. Nebyl čas na diskusi (dítě bylo evidentně se jménem spokojeno a nechtělo nám dát čas na vymýšlení jiných); máme tedy Sabinu.
Když jsme čekali druhé, rozhodla Sabinka, že se miminko bude jmenovat Kačenka. Na otázku: "Co když to bude kluk?" měla jednoznačnou odpověď: "Stejně mu budu říkat Kačenka!" Po dlouhém přesvědčování přistoupila sice na fakt, že kluk se nemůže jmenovat Kačenka, ale zároveň tedy vymyslela "klučičí jméno": ŠUPLÍK. Je tedy vlastně dobře, že máme dvě dcery!
Honza, 38 let, dvě dcery

Nacházím se v životní situaci, kdy je mi tato otázka zcela cizí. Nemíním si zatím hlavu zatěžovat takovými problémy a trpět hlubokou depresí, že nebudu "ready", až nadejde chvíle největšího štěstí, kterým je pro každého člověka zajištění další existence svého ega v podobě syna či dcery narozené na popud mateřského pudu. Rozhodovat se budu, až se to narodí a to jak plánovaně, tak třeba i zcela omylem. Domnívám se, že je lepší počkat si až na poslední chvíli, abychom dítě nejdříve viděli a zeptali se ho také na jeho vlastní názor. Budeme číst jména podle kalendáře: pokud se bude smát, znamená to, že je jméno směšné, pokud si bude cucat prst, tak přemýšlí, pláče-li, jméno se k němu zcela jistě nehodí. Jak ale poznat, co se mu zamlouvá? Instinktivně nebo podle pohybu hlavičky!? Jedinou nevýhodou snad je to, že zapsání do matriky následuje ve velmi krátkém termínu po porodu, kdy se dítě ještě neumí např. smát, takže až mu později dojde, co má vlastně za jméno, smích ho zase přejde.
Spousta lidí si vůbec neuvědomuje, že skoro každé jméno má nějaký hlubší význam. Kolik lidí dává jméno potomkům podle tohoto kritéria? Ví jejich Petr, že je "Skála", pokud se zrovna nejmenuje celým jménem Petr Skála? V mém okolí se zrovna teď na toto téma nic zajímavého neděje, tak ani nemohu posoudit, jaká jména se dávají. Doufám jen, že to jsou jména ryze česká, protože kombinací Hercules Buřtguláš či Xena Procházková se děsím. Ale co my víme, jaká jména se budou dávat za sto let? Hlavní je, aby rodiče používali fantasii a vkus zároveň, neboť právě jméno má velký vliv na život dítěte. Kolikrát jsme se v této souvislosti někomu posmívali a dělali si šprťouchlata? Možná se mé dítě narodí v době zahlcené internetem, kdy komunikace mezi lidmi bude probíhat v uzavřených kójích virtuálního světa skrze temně blikající monitory, kde si každý přidělí vlastní identitu sám. A nakonec, řekněme si na rovinu: jaký je rozdíl mezi IP 12.354.658.14 a IP 485.659.23.13 ? Michal, 22 let, bezdětný

Vybírání jmen svým potomkům je velice radostná záležitost, zvláště pokud se na dítě člověk těší. Z vlastní zkušenosti vím, jaké je zúčastnit se diskuse o jménech. Mohu dokumentovat: vzhledem k tomu, že dcera čeká v srpnu druhé děcko, nedávno u nich probíhala diskuse právě o jménech. A protože Lukášovi jsou teprve dva roky, vybírali rodiče jména, která by se mu dobře vyslovovala. Jaké však bylo naše překvapení, když malý, který si do té doby hrál a zdálo se, že nám nevěnuje pozornost, pronesl jméno „Esemanda" (Esmeralda)!
Napadlo mne, že nejen maminky jsou asi ovlivněny dnešní módou a televizními hrdiny a hrdinkami...
Jaroslava, 50 let, 2 děti (Jiří - 31, Miroslava - 27), 4 vnoučata (Tomáš - 5, Lukáš - 2, Michaela -1, ?)

Vybírat jméno pro očekávaného potomka není vždy jednoduché. Někteří rodiče upřednostňují rodinnou tradici a jména se dědí z otců na syny a z matek na dcery. Před lety i já byla manželem postavena před hotovou věc (alespoň on si to myslel) - budeme-li mít syna, bude se jmenovat Otakar. Jako můj muž a jeho otec (manžel je na své jméno patřičně pyšný, protože je přece jmenovcem slavného krále železného a zlatého). Dcera by se mohla jmenovat po mně, ale stejně, ON si přeje syna. Jsem velice tvrdohlavá a představa malinkého človíčka s hrdým jménem Otakar se mi nezamlouvala. A zdrobnělina Otík už vůbec ne (a to ještě nebyl natočen film Vesničko má, středisková). Můj další argument byl, že máme v příjmení hlásku „r", co kdyby dítě ráčkovalo a mělo tím pádem problém i s křestním jménem. Chtěla jsem jméno běžné, ne však módní, aby se stejně nejmenovalo hodně dětí z okolí a z příbuzenstva. Už nevím, jak mě napadlo jméno Pavel. Až dodatečně jsem si uvědomila, že mí dva bratranci a syn jednoho z nich se Pavel jmenují. Manžel viděl, že s Otakarem neuspěje, a tak už se mnou nediskutoval. Když mě v časném ránu odvážel do porodnice, pro jistotu jsem se ještě zeptala, zda mu Pavel nebude vadit. Řekl, že ne. Když se syn narodil, muž volal své matce a řekl jí, že máme Petra.
Jméno pro druhé dítě jsem už automaticky vybírala já a nechala jsem se inspirovat jménem syna své kolegyně Groulíkové - Vojtěch. Náš prvorozený všude rozhlašoval, že budeme mít Groulíka. (Jen tak na okraj - náš Vojta je opravdu „Vojta").
Jana, 46 let, dvě děti (Pavel - 16, Vojtěch - 13)

Až dosud mne ani nenapadlo, že bych mohla být feministka, ale z toho, co chci napsat, si skoro začínám myslet, že k ní mám blízko. Vůbec si totiž nemyslím, že u dívek není spojení křestního jména s příjmením tak důležité, protože “se stejně vdají a příjmení změní”. Nejhůře nesou problematické spojení křestního jména s příjmením děti - v tomto případě dívky. V dospělosti se s kombinací Isabela Pažitková každá žena vyrovná, protože ví, že důležité jsou jiné věci. Každý ale ví, jak nemilosrdné dokážou děti být a jak jistě vyhmátnou každou příležitost k pošklebkům - a tohle je obrovská příležitost. A možná, že děti příliš nevnímají, jaká je kombinace křestního jména a příjmení a Pažitkové se budou smát, i kdyby byla Věra. Zcela jistě to ale vnímají dívky v pubertě. Také si myslím, že každý rodič přemýšlí i o tomto hledisku při vybírání jména pro své dítě.
Také si nemyslím, že jména dívek jsou více v “gesci” matek a na výběr jmen pro chlapce má rozhodující vliv “rozumný a uvážlivý” otec. Podle mého soudu je výběr jména záležitostí obou partnerů, i když upřímně: ženská si vždy prosadí svou - tedy i při výběru jména pro chlapečka (tedy alespoň trochu chytrá ženská). Spíše si myslím, že mužských jmen je prostě méně.
Také bych mohla napsat, že ženy mají své muže raději než oni je, protože všechny známe větu: “Když to bude chlapeček, chtěla bych, aby se jmenoval po tobě, protože tě mám moc ráda”. Ale do této konstrukce se pouštět nechci, protože je stejně přitažená za vlasy jako ta o “gesci matek” a o “uvážlivých otcích”...
Petra, 34 let, 2 děti (Kristýna - 11, Daniel - 10)