Trh práce

Statistika trhu práce vám například podá informaci o počtu pracujících v zemědělství – zatímco před sto lety v tomto odvětví pracovala nadpoloviční většina všech pracujících, dnes jsou to jen tři ze sta osob. Tři z pěti pracujících jsou v současnosti zaměstnáni ve službách. Průměrná hrubá mzda dosahovala v roce 2018 téměř 32 tisíc korun a obecná míra nezaměstnanosti lehce přesahovala dvě procenta.

Hlavním zdrojem statistických šetření o trhu práce jsou podnikové výkazy s údaji o počtu zaměstnanců a jejich mzdách. Důležité informace o celkové zaměstnanosti a obecné nezaměstnanosti přináší od roku 1993 Výběrové šetření pracovních sil. Tento zdroj navíc udává i celkové počty sebezaměstnaných osob (OSVČ).

Z evidence úřadů práce získává ČSÚ údaje o registrovaných uchazečích o zaměstnání a počty volných pracovních míst. Z podnikových mzdových statistik se sledují i nemzdové náklady práce, které mají zaměstnavatelé v souvislosti se zaměstnáváním osob. Informace o detailní struktuře odměňování (např. podle jednotlivých profesí, pohlaví, věku, vzdělání) poskytuje Informační systém o průměrném výdělku, spravovaný Ministerstvem práce a sociálních věcí.

Průměrná mzda a medián

Průměrná mzda je jedním z nejsledovanějších statistických ukazatelů, a přestože nebo možná právě proto, že je jeho název velmi jednoduchý, patří mezi nejčastěji nepochopené indikátory.

Průměrná mzda je jedním z nejsledovanějších statistických ukazatelů, a přestože nebo možná právě proto, že je jeho název velmi jednoduchý, patří mezi nejčastěji nepochopené indikátory. Přisuzování velkého významu ukazateli „průměr“ v kombinaci s porovnáním s vlastními příjmy budí tak u dvou třetin uživatelů mírné rozladění. Vedle toho je publikován také medián mezd, který vypovídá o něčem zcela jiném než průměr, a protože je méně známý, je mu věnována menší pozornost. A přitom tento odstrkovaný bratříček je právě tím, co si mnozí představují pod pojmem průměr.

Začněme s vysvětlením, co je to průměrná mzda. Pro výpočet průměru stačí vycházet z méně detailních informací než pro medián. Díky tomu je relativně snadno a rychle vypočtený, ale cenou za tuto jednoduchost je jeho omezená vypovídací schopnost, s níž musí uživatelé počítat. K výpočtu nám stačí pouze data o tom, jaké měly firmy mzdové náklady a kolik měly zaměstnanců. Nechme teď stranou další náklady práce, jako jsou například sociální a zdravotní pojištění, které musí zaměstnavatel za zaměstnance odvádět, ostatní osobní náklady nebo třeba různé benefity, které mohou zaměstnanci čerpat (například masáž nebo osobní automobil). Hovořme zjednodušeně o hrubé měsíční mzdě.

Řekněme například, že podnik má 5 zaměstnanců (na plnou pracovní dobu) a mzdové náklady činí 200 tis. Kč. Průměrná mzda je v takovém případě 40 tis. Kč (200 děleno 5). Taková částka ale může téměř všechny zaměstnance podniku šokovat a řeknou si, asi to mají statistici špatně… Nemají. V průměru opravdu každý zaměstnanec dostal 40 tis. Kč. Problémem průměru ale je, že nezohledňuje rozdělení mezd uvnitř podniku. Neříká nám nic o tom, kolik lidí má mzdu nad průměrem a kolik pod ním. Představa, že průměr je zhruba někde uprostřed, je mylná. Pokud budou v podniku zaměstnanci, kteří pobírají extrémně jinou mzdu, ať už hodně nízkou či vysokou, průměr je jimi výrazně vychýlen.

Ukazatel mezd, který rozdělí zaměstnance na dvě stejně početné skupiny, jednu nad a druhou pod, je medián. K jeho odhadu však již potřebujeme znát informace o mzdách jednotlivých pracovníků, a to nebývá tak snadné zjistit. Řekněme, že v našem podniku má 1. technik mzdu 30 tis. Kč, 2. technik 35 tis. Kč, vrátný 15 tis. Kč, ekonom 20 tis. Kč a hlavní konstruktér dostává 100 tis. Kč měsíčně. Medián zjistíme tak, že si mzdy všech srovnáme podle velikosti a nalezneme tu, která rozdělí našich pět zaměstnanců na dvě stejně početné skupiny. V našem případě je mediánem mzda 1. technika (30 tis. Kč), protože vzestupně máme mzdy srovnány takto: vrátný, ekonom, 1. technik, 2. technik, konstruktér (tj. 15, 20, 30, 35, 100 tis. Kč). Dva zaměstnanci jsou nad a dva pod 1. technikem. Medián je tedy 30 tis. Kč, zatímco průměr, výrazně ovlivněný vysokou mzdou konstruktéra, je 40 tis. Kč. V souvislosti s mediánem se často uvádějí také decily, nejčastěji 1. a 9. decil. O co se jedná? Jde v podstatě o totéž, co u mediánu. To jsou praví bratříčci mediánu, nikoliv průměr. Medián je totiž 5. decilem: mzda, na kterou nedosáhne 50 % zaměstnanců a druhých 50 % má mzdu vyšší. Úplně stejně je to i u 1. decilu: 10 % zaměstnanců na tuto mzdu nedosáhne a 90 % bere více. A u 9. decilu je to obráceně: 90 % zaměstnanců má mzdu nižší a 10 % vyšší. Jinými slovy, když odřízneme 10 % nejhůře placených a z druhé strany 10 % nejlépe placených, dostaneme rozmezí mezd, ve kterém se pohybuje 80 % lidí.

Nezaměstnanost, 1 jev – 2 ukazatele

Pokud chceme v České republice zkoumat nezaměstnanost, nabízí se nám dva základní ukazatele. Jsou jimi míra nezaměstnanosti a podíl nezaměstnaných osob. Oba ukazatele sledují tentýž jev, nezaměstnanost, a přesto je každý z nich jiný a poskytuje jiné výsledky. Jaké jsou mezi nimi rozdíly?

Začněme s podílem nezaměstnaných osob. Ukazatel je sestavován Ministerstvem práce a sociálních věcí. Zjednodušeně se jedná o podíl nezaměstnaných na celkovém počtu obyvatel ve věku 15 až 64 let. Zdá se to jednoduché a zcela jasné. Vše se ale zkomplikuje, když si položíme otázku, kdo je pro účely tohoto ukazatele považován za nezaměstnaného. Formálně se jedná o dosažitelné uchazeče o zaměstnání ve věku 15–64 let, kteří požádali úřad práce o zprostředkování práce a kteří mohou (při nabídce vhodného pracovního místa) bezprostředně nastoupit. Jinými slovy, jedná se o nezaměstnané evidované úřadem práce. Pokud tedy činí podíl nezaměstnaných například 3,2 %, pak to znamená, že 3,2 % obyvatel ve věku 15–64 let je evidováno úřadem práce.

Nežijeme však v ideálním světě a někdy se může stát, že člověk evidovaný na úřadu práce přece jen někde za úplatu pracuje. Fakticky nezaměstnaný není, přestože je tak evidován. A naopak, někdy se stává, že uchazeč o zaměstnání nespolupracuje s úřadem práce tak, jak mu ukládá zákon, a je z evidence vyřazen, přestože stále práci nemá. Fakticky je nezaměstnaný, i když tak již není evidován.
Všechny tyto aspekty situaci komplikují, ale nic nemění na tom, že počet nezaměstnaných evidovaných úřady práce je dobrým indikátorem celkové situace na trhu práce, neboť ho lze zjistit už pár dnů po skončení měsíce. A stejně rychle je dostupná i informace o počtu obyvatel. Díky tomu máme podíl nezaměstnaných osob k dispozici velmi rychle a navíc ve velkém územním detailu – až do úrovně obcí. Jeho nevýhodou naopak je jeho mezinárodní nesrovnatelnost. Každý stát má jiné zákony a jiné definice a pravidla pro evidenci nezaměstnaných.

Naopak mezinárodně srovnatelný je druhý ukazatel nezaměstnanosti: míra nezaměstnanosti. Ta je definována jako podíl nezaměstnaných na celkové pracovní síle. Oproti předchozímu ukazateli jsou nezaměstnaní poměřeni k pracovní síle (nikoliv k počtu obyvatel). To však teď nechme stranou. Hlavní rozdíl je v definici nezaměstnaného. Míra nezaměstnanosti vychází z pravidel Mezinárodní organizace práce (ILO), která za nezaměstnaného považuje každého, kdo není zaměstnaný (nepracoval v daném týdnu alespoň jednu hodinu za mzdu, plat nebo jinou odměnu), kdo je připraven k nástupu do práce (do 14 dnů) a kdo hledá práci (aktivně v posledních čtyřech týdnech). Splněny musí být všechny tyto podmínky. Jestli je člověk evidován na úřadu práce nebo ne, nehraje roli.

Takto definovaný nezaměstnaný odpovídá intuitivní představě o nezaměstnaném lépe než pouhá registrace na úřadu práce. Na druhou stranu se ale mnohem složitěji zjišťuje. Lidé nikam nic takového sami o sobě nehlásí, nelze nahlédnout do žádného registru. Proto ČSÚ pro tyto (a jiné) účely provádí tzv. Výběrové šetření pracovních sil. Při něm tazatelé navštěvují náhodně vybrané byty v ČR, ve kterých se dotazují všech bydlících. Uveďme příklad. Řekněme, že někdo na základě dohody o provedení práce pobírá méně než polovinu minimální mzdy za měsíc. Pak je podle ILO zaměstnaný, i když podle zákona může zůstat i nadále v evidenci úřadu práce. Vymezení podle ILO je tak bližší věcné představě nezaměstnaného, ale náročnost takového šetření vyžaduje čas (a náklady). Měsíční míru nezaměstnanosti vydává ČSÚ zhruba 31 dnů po skončení měsíce (za celou ČR) a do úrovně krajů čtvrtletně (za města či obce dostupná není). Pokud tedy míra nezaměstnanosti činí například 3,2 %, pak to znamená, že 3,2 % pracovní síly je nevyužito, tedy že na trhu práce je 3,2 % osob, kteří práci nemají a hledají. A to je zcela jiná informace, než že 3,2 % obyvatel je evidováno na úřadu práce. Oba ukazatele je třeba vidět ve světle jejich obsahu. Rozdíly mezi nimi nelze interpretovat jako důkaz, že jeden z nich je špatně.