V poslední době vyšlo v tisku několik zpráv a komentářů k tématu sčítání Romů. Impulsem k tomu se zřejmě stal materiál vlády ČR „Návrh na provedení dlouhodobého monitoringu situace romských komunit v České republice“. Nejen v názvu, ale ani v obsahu tohoto materiálu však není jediná zmínka o sčítání Romů. Protože sčítání a monitoring jsou zcela odlišné formy přístupu k popisu reality považujeme za nutné se k tomu vyjádřit.

Při sčítání lidu, domů a bytů v roce 2001 byla obyvatelům položena otázka týkající se jejich národnosti a mateřského jazyka. Její formulace vycházela z Listiny základních práv a svobod, která v tomto případě uvádí, že „každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti“. Každý občan tedy do volné kolonky na tiskopise uvedl národnost, ke které se hlásí, přičemž jeho rozhodnutím mohlo být i nevyplnění otázky. Sčítání bylo samozřejmě prováděno jednotně za všechny obyvatele ČR, což mj. znamená, že všechny formuláře sčítání, jejich obsah i způsob provedení sčítání - prostřednictvím sčítacího komisaře byl zcela shodný. V případě romské, ale např. i vietnamské národnosti jsme učinili i některé další kroky. Úřad spolupracoval se 143 romskými poradci a asistenty v jednotlivých okresech republiky, kteří působili ve funkcích asistentů sčítacích komisařů nebo přímo jako komisaři. Např. vysvětlovali důležitost sčítání, pomáhali při vyplňování tiskopisů, byli činní při zajišťování sběru tiskopisů apod. Dílčím krokem byl i překlad tiskopisů, včetně vysvětlivek do romštiny. Rozhodnutí romských občanů je pak dané sečtenými výsledky. Jestliže se v roce 2001 přihlásilo v České republice necelých 12 tisíc občanů k romské národnosti, učinili tak sami, dobrovolně a na základě vlastního svobodného rozhodnutí. Plést do této záležitosti reminiscence o „tragických historických zkušenostech“ se zneužitím takových údajů je přinejmenším projevem hluboké absence chápání toho, že žijeme v demokratické společnosti.

Uvedený vládní materiál však není o sčítání. Již v roce 2003, na základě analýz a studií, vláda schválila záměr provádět sociologické studie v romských komunitách. Tedy nikoliv zjišťovat kolik je Romů, ale šetřit kdo a v jakých podmínkách žije v lokalitách a společenstvích, která lze definovat jako romské komunity. Bez poznání života těchto lidí, příčin jejich společenského vyloučení, zhoršených podmínek profesního uplatnění, možností vzdělávání či hygienické a zdravotní péče nelze navrhnout a realizovat zcela konkrétní a adresně cílené programy. A bez těchto programů jsou veškeré nemalé prostředky, vydávané na zlepšení podmínek života lidí takových skupin, přinejmenším neefektivní.

Omylem je i tvrzení, že se jedná pouze o Romy. Z platných definic národnosti je patrné, že zatímco například státní příslušnost lze doložit úředním dokladem, národnost je obtížně definovatelné vyjádření vlastního pocitu, názoru a sounáležitosti jedince, na které neexistuje doklad a může se měnit. Demokratická společnost nemůže nikomu vnucovat jeho osobní pocity sounáležitosti. Společnost však může, ale také by měla sledovat, zda u některých skupin občanů nedochází k jejich vylučování ze společnosti proto, že nemají stejné podmínky pro získání vzdělání, zdravotní péče či pracovního uplatnění. Takové skupiny je potřeba definovat podle určitých charakteristik, nikoliv podle jediné, například národnosti. V tomto smyslu jsou romské komunity označením společenství lidí, které z hlediska způsobu života, úrovně vzdělání, přístupu ke zdravotní péči, možnostem pracovního uplatnění, úrovni bydlení a dalším faktorům vykazuje více příznaků toho, že se dostává na okraj společnosti se všemi z toho plynoucími negativními sociálními důsledky. Romskou komunitou je v tomto případě míněno společenství lidí, z nichž část se může sama a dobrovolně hlásit k romské národnosti, ale žijí zde i lidé, kteří se k takové národnosti nehlásí a podle obecně vžitých představ o Romech nejsou okolím ani k takové národnosti přiřazováni.

Zda je záměna monitorování za sčítání a Romů za romské komunity projevem neporozumění nebo má jiné důvody si musí odpovědět autoři těchto omylů sami. Ať jsou však důvody jakékoliv, mohou poškodit jak zájmy lidí, kteří pomoc potřebují, tak zájmy daňových poplatníků, kteří na tuto pomoc dávají, prostřednictvím přerozdělování přes státní rozpočet, své peníze


Tiskový referát Kanceláře předsedy ČSÚ