Počet obyvatel ve třech hlavních věkových skupinách se v roce 2020 i přes jeho specifičnost vyvíjel nadále stejným směrem jako v předchozích letech. Dětská složka populace (0–14 let), která od roku 2008 vykazuje rostoucí trend, se meziročně rozrostla o 9,5 tisíce osob na 1,72 milionu a představovala tak 16,1 % všech obyvatel (o 1,6 p. b. více než na počátku roku 2011). Seniorská složka reprezentující osoby starší 65 let, která má taktéž vzestupný trend (a to již od poloviny 80. let 20. století), posílila o dalších 26,7 tisíce osob na 2,16 milionu a poprvé v historii její podíl v populaci přesáhl 20% hranici (podíl činil 20,2 %, o 4,6 p. b. více než na počátku roku 2011). K nárůstu počtu i podílu osob ve věku 65+ v populaci Česka v poslední dekádě přispíval jak přesun silných ročníků (generace narozených ve 2. polovině 40. let 20. století) z produktivní složky nad hranici 65 let, tak dlouhodobě se prodlužující střední délka života. Jak u dětí, tak u seniorů, však bylo tempo růstu v roce 2020 v rámci poslední dekády vůbec nejnižší. Počet osob v produktivním věku (15–64 let) má v posledních dvanácti letech naopak trend klesající, v roce 2020 se snížil o 28,4 tisíce na 6,82 milionu osob, které představovaly 63,8 % všech obyvatel (o 6,1 p. b. méně než na počátku roku 2011). Z pětiletých věkových skupin je od roku 2016 v populaci Česka nejpočetnější skupina 40–44letých osob, postupně se k ní však dotahuje skupina 45–49 (přesun silných ročníků ze 70. let 20. století do vyšší věkové kategorie). Naopak nejslabší ročníky narozených (na přelomu 20. a 21. století) aktuálně spadají do nejmladších skupin produktivního obyvatelstva, do věkových kategorií 15–19 a 20–24 let.

Dlouhodobý růst seniorské složky, její početní převahy nad dětskou složkou (trvá od roku 2006) a snižování podílu obyvatel v produktivním věku vede k postupnému stárnutí populace. Průměrný věk obyvatel ČR se od počátku roku 2011 do konce roku 2020, tedy za posledních deset let, zvýšil o necelé dva roky na 42,6 let (u mužů o 1,8 roku na 41,1 let a u žen o 1,7 roku na 44,0 let). Věkový medián, který rozděluje populaci na dvě stejně početné části, během období 2011–2020 vzrostl ještě více než průměrný věk obyvatel, a to z 39,8 let na 43,3 let, tj. o 3,5 roku. Také index ekonomické závislosti, který udává počet osob v neproduktivním věku (0–19 let² a 65+ let) na 100 osob v ekonomicky produktivním věku (20–64 let), se v daném období plynule zvyšoval – postupně stoupl z 55 na 69.

Proměnou dlouhodobě prochází struktura obyvatel podle rodinného stavu. V populaci Česka celkově přibývá (absolutně i relativně) svobodných a rozvedených osob, naopak počet a podíl osob vdaných/ženatých, mírně i ovdovělých, klesá. Tento trend je odrazem dlouhodobě nízké sňatečnosti (od velkého poklesu v 1. polovině 90. let 20. století), přetrvávající vysoké úrovně rozvodovosti, prodlužující se naděje dožití a změn ve věkovém složení populace jako celku. V roce 2020 tento vývoj podpořila opatření proti šíření covidu-19, která vedla k odkládání sňatků.

V populaci osob ve věku 15 a více let bylo na konci roku 2020 celkem 32,1 % osob svobodných (o 2,5 p. b. více než na počátku roku 2011), 46,1 % osob ženatých či vdaných (o 3,6 p. b. méně než v roce 2011), 13,7 % rozvedených (o 1,6 p. b. více než v roce 2011) a 8,1 % ovdovělých (o 0,4 p. b. méně než v roce 2011). Struktura obyvatel podle rodinného stavu se tradičně odlišuje podle pohlaví, když zhruba o 10 p. b. je u mužů vyšší než u žen podíl svobodných (37,5 vs. 27,0 %) a naopak o 10 p. b. nižší podíl ovdovělých (2,9 vs. 13,1 %). Rozdíl mezi procentním zastoupením osob ženatých/vdaných a rozvedených podle pohlaví je již nižší, kolem 3 p. b. – osob žijících v manželství je relativně více u mužů (47,3 vs. 44,8 %), rozvedených oproti tomu u žen (12,3 vs. 15,0 %).

V roce 2020 se živě narodilo 110,2 tisíce dětí, obyvatel Česka, o 2,0 tisíce méně než v předchozím roce, přičemž šlo o třetí meziroční pokles v řadě. Ve snížení počtu narozených dětí se odrážejí změny v počtu a struktuře žen v reprodukčním věku – úroveň plodnosti v letech 2018–2020 neklesala, ale setrvávala na hladině 1,71 dítěte na jednu ženu. V předchozích letech, od roku 2000, měla úhrnná plodnost rostoucí trend (dočasně přerušen byl pouze na přelomu prvního a druhého desetiletí 21. století v době hospodářské krize), v poslední dekádě mezi lety 2011 a 2018 se zvýšila z 1,43 dítěte na jednu ženu na zmíněných 1,71 dítěte (na podobné úrovni byla přitom naposledy v roce 1992). Ani při této hladině plodnosti však není do budoucna zajištěna prostá reprodukce obyvatel, pro tu by bylo třeba překonat hranici 2,1 dítěte na jednu ženu (naposledy na území Česka v roce 1980).
 

V uplynulých dvou desetiletích (resp. již od počátku 90. let 20. století) se výrazně měnila věková struktura žen při narození dítěte, a to jak vlivem měnícího se počtu žen v jednotlivých věcích (přechod silných populačních ročníků napříč reprodukčním obdobím, v posledních letech přesun nejslabších ročníků do mladšího reproduktivního věku), tak změn v časování plodnosti (odkládání mateřství do vyššího věku). Zatímco na počátku 21. století připadalo maximum narozených na věkovou skupinu žen 25–29letých (a na počátku 90. let 20. století již na 20–24leté), od roku 2008 má nejvíce narozených dětí matku ve věkovém intervalu 30–34 let. Stejně tak se v čase posouval do vyššího věku i vrchol plodnosti: v roce 2001 byl počet živě narozených na tisíc žen nejvyšší u 25–29letých, od roku 2011 dosahuje maxima až u žen 30–34letých. Průměrný věk žen při narození dítěte tak mezi roky 2001 a 2020 vzrostl z 27,5 na 30,2 let, tj. o 2,6 roku (od počátku 90. let 20. století již o 5,5 roku). Nejvýraznější byly jeho přírůstky před rokem 2009, naopak v posledních pěti letech bylo tempo růstu průměrného věku žen při narození dítěte nejnižší.

Změny reprodukčního chování, ke kterým docházelo od počátku 90. let 20. století, charakterizoval také rostoucí podíl živě narozených dětí mimo manželství, který se markantně zvýšil z 9,8 % v roce 1991 přes 23,5 % v roce 2001 na historických 49,0 % v roce 2017, tedy o 39,2 p. b. K zastavení tohoto trendu došlo v roce 2018, kdy se poprvé po téměř 30 letech růstu podíl dětí narozených mimo manželství mírně snížil (o 0,5 p. b.), a i v následujících dvou letech 2019 a 2020 se udržel na úrovni 48–49 % (v roce 2020 dosahoval 48,5 %). Skoro každé druhé živě narozené dítě se tak aktuálně rodí (v době porodu) neprovdané ženě.

Úmrtnostní poměry byly v roce 2020 zásadně ovlivněny epidemickou situací spojenou s výskytem onemocnění covid-19. V průběhu roku zemřelo bezmála 129,3 tisíce obyvatel, o 15,1 % více než v roce 2019, resp. o 16,3 % více oproti průměru let 2015–2019, zatímco v předchozích letech se roční přírůstky udržovaly pod 3,5% hranicí. Počet zemřelých měl mírně rostoucí tendenci od roku 2007, když lokální minimum ukončující dosavadní klesající trend zemřelých bylo zaznamenáno v roce 2006 (104,4 tisíce zemřelých). Největší dopad epidemie v roce 2020 byl pozorován ve věkových skupinách 75–79 a 80–84, kde počet zemřelých meziročně vzrostl o více než jednu pětinu (absolutně v každé skupině o více jak 3 tisíce), a v nejvyšší skupině 100+ (nárůst o dvě pětiny, absolutně o necelých 100).
 

V souladu s výrazným navýšením počtu zemřelých se v roce 2020 významně meziročně snížila naděje dožití při narození, a to u mužů o 1 rok na 75,3 let a u žen o 0,7 roku na 81,4 let (největší meziroční pokles od druhé světové války). Od konce 80. let 20. století měla přitom v Česku naděje dožití jednoznačně rostoucí trend. V novém století, mezi lety 2001 a 2020, se prodloužila u mužů o 3,3 let a u žen o 2,9 let (resp. do roku 2019 u mužů o 4,3 let a u žen o 3,6 let), v posledních deseti letech však (i bez přispění covidu-19) pomalejším tempem než v první dekádě. Mírně rychlejší tempo zlepšování úmrtnosti mužů ve srovnání s ženami vedlo v čase ke snížení rozdílu střední délky života žen a mužů: v roce 2001 dosahoval 6,5 let, o deset let později i v roce 2020 6,1 let (v roce 2019 jen 5,8 let). Kojenecká úmrtnost se v ČR od roku 2008 trvale drží pod hranicí 3 ‰ a zůstává jednou z nejnižších na světě. V roce 2020 byla historicky vůbec nejnižší, když dosáhla 2,3 ‰ (v období 2011–2019 se pohybovala v rozmezí 2,4–2,8 ‰).

Epidemie covidu-19 zanechala v roce 2020 kromě zhoršení úrovně úmrtnosti také výraznou stopu ve statistice její sezónnosti. Rozložení počtu zemřelých do jednotlivých měsíců roku se výrazně odchýlilo od dříve běžného sezónního profilu s nejvyššími počty zemřelých v zimních měsících či v březnu a nejnižšími v období květen–září, když meziroční navýšení počtu zemřelých bylo silně koncentrováno do 4. čtvrtletí. Nejvíce osob v roce 2020 zemřelo v listopadu (15 751), dále v říjnu (14 189) a v prosinci (14 165), přičemž nad 14tisícovou hranici se měsíční počty vyšplhaly poprvé od roku 1996.
 

Obyvatelé ČR dlouhodobě nejčastěji³ umírají na nemoci oběhové soustavy, nicméně jejich podíl na všech příčinách má v čase mírně klesající tendenci (v roce 2011 stály za 44,6 % úmrtí mužů a 54,3 % úmrtí žen, v roce 2019 pak za 38,9 resp. 45,6 %). V roce 2020 způsobily nemoci oběhové soustavy úmrtí 36,5 % všech zemřelých mužů a 43,1 % zemřelých žen, jejich meziročně nižší podíl odrážel skutečnost, že nezanedbatelný podíl celkového počtu úmrtí si připsal covid-19. Druhou příčku dlouhodobě obsazují u mužů i u žen novotvary, jejichž podíl na celkovém počtu úmrtí je v poslední dekádě poměrně stabilní kolem 28 % u mužů a 23 % u žen, v roce 2020 bylo jejich zastoupení, stejně jako v případě nemocí oběhové soustavy, výjimečně nižší (23,9 % u mužů a 20,4 % u žen). Na třetí pozici se nově v roce 2020 umístila skupina označená jako „Kódy pro speciální účely“, která byla v ČR naplněna jen covidem-19⁴. Na dané onemocnění celkem zemřelo 10 539 osob (8,2 % ze všech úmrtí), z toho 5 938 mužů (8,9 % všech zemřelých mužů) a 4 601 žen (7,3 % zemřelých žen). Čtvrtou nejčastější příčinou smrti (s podílem 7,0 % u mužů a 5,8 % u žen) byly v roce 2020 nemoci dýchací soustavy, v předcházejících letech tradičně třetí. Od 5. místa, které v celkovém pohledu obsadily nemoci endokrinní, výživy a přeměny látek, reprezentované z více jak čtyř pětin diabetem mellitem, se již pořadí příčin smrti mezi muži a ženy odlišovalo. U mužů byly na pátém místě vnější příčiny, na šestém nemoci trávicí soustavy a na sedmém nemoci endokrinní, výživy a přeměny látek, u žen byly nemoci endokrinní hned páté, následovaly je nemoci nervové soustavy, nemoci trávicí soustavy a až na 8. místě vnější příčiny.
 

V roce 2020 bylo uzavřeno 45,4 tisíce nových manželství, o 9,5 tisíce (o 17,2 %) méně než o rok dříve, přitom v předcházejících šesti letech (2014–2019) počet sňatků pravidelně rostl (a s ním i úroveň sňatečnosti). Historické minimum (43 499) z roku 2013, kterým bylo završeno více jak dvě desetiletí trvající období snižující se sňatečnosti, však i přes výrazný propad překonáno nebylo.

V roce 2020 stála za nižším počtem uzavřených manželství hlavně postupně vydávaná protiepidemická vládní opatření, která regulovala možnost a velikost svatebních obřadů co do (maximálně možného) počtu účastníků. Nejméně manželství bylo v roce 2020 uzavřeno v březnu (647) a v dubnu (742)⁵, kdy se jednalo o vůbec nejnižší a třetí nejnižší měsíční úhrn sňatků ve více než stoleté historii české statistiky, naopak nejvíce sňatků se konalo v srpnu (10 084) a v září (8 629). Na atypický sezónní profil sňatečnosti působila také atraktivní data v kalendáři, která stála za zvýšením únorového a říjnového úhrnu sňatků (2 306 resp. 4 561 sňatků, nejvyšší čísla pro daný měsíc od roku 2003). Většina sňatků se tak stejně jako v předchozích letech, resp. v 2020 ještě více, koncentrovala do období měsíců červen–září (70,9 % všech sňatků v roce 2020, o 6,2 p. b. meziročně více).
 

 

Snížení počtu uzavřených manželství v roce 2020 se projevilo i v úrovni sňatečnosti. Při zachování intenzity sňatečnosti svobodných na úrovni roku 2020 by první manželství před 50. rokem věku uzavřelo pouze 51,9 % mužů a 60,8 % žen, o 7 p. b. méně než o rok dříve a obdobně jako v roce 2013, kdy byla prvosňatečnost historicky nejnižší. (V letech 2014–2019 úhrnná sňatečnost svobodných každoročně stoupala.) Nižší intenzitu sňatečnosti vykazovali v roce 2020 i rozvedení, když další sňatek by při mírách sňatečnosti rozvedených z tohoto roku uzavřelo 40,8 % rozvedených mužů a 39,4 % rozvedených žen, o 5 p. b. méně než v roce 2019.

 

Průměrný věk mužů a žen při vstupu do prvního manželství v období let 2011–2019 v podstatě stagnoval, když u mužů se pohyboval v intervalu 32,1–32,4 let a u žen v rozmezí 29,6–29,9 let. V předchozích dvou dekádách však měl výrazně rostoucí trend (v roce 1991 dosahoval pouze 24,8 resp. 22,6 let). V roce 2020 se meziročně dále navýšil o 0,5 na 32,6 let u mužů resp. o 0,6 na 30,6 let u žen, na dosud nejvyšší zaznamenané hodnoty (u žen průměrný věk při vstupu do prvního manželství poprvé v historii překonal hranici 30 let).

 

Podle údajů Ministerstva spravedlnosti ČR bylo v roce 2020 rozvedeno 21,7 tisíce manželství, o 2,4 tisíce (o 10 %) méně než v roce 2019 a nejméně od počátku století (resp. od roku 1971). Značný meziroční úbytek rozvodů navázal na mírně klesající trend počtu rozvodů v uplynulé dekádě, ve kterém se odrážel snižující se počet uzavřených manželství v předchozích desetiletích a změny v intenzitě rozvodovosti v jednotlivých délkách trvání manželství. Za snížením počtu rozvodů v roce 2020 částečně stála, jako v případě sňatků, i protiepidemická vládní nařízení, která mj. značně omezovala v nouzovém stavu činnost soudů (rozvodů výrazně ubylo zejména v jarních měsících). Více jak polovina manželských párů, 52,5 %, byla rozvedena na základě společného návrhu na rozvod⁶, na návrh ženy (až do roku 2015 převažující typ návrhu) pak 30,2 %. Ve čtyřech pětinách případů se jednalo o první rozvod muže/ženy, ve zbylé jedné pětině stály rozvádějící se osoby u soudu minimálně podruhé (podíl rozvodů vyššího pořadí se na této úrovni udržuje dlouhodobě).

 

Při setrvání intenzit rozvodovosti podle délky trvání manželství z roku 2020 by rozvodem skončilo 40,6 % manželství, o 4,3 p. b. méně než v roce 2019 a nejméně od počátku století. V letech 2001–2019 se úhrnná rozvodovost držela v rozmezí 44–50 %, s historickým maximem v roce 2010 (50,0 %). Průměrná délka trvání manželství do jeho zániku rozvodem se přitom již dvě desetiletí s menšími výkyvy prodlužuje, mezi lety 2011 a 2020 se navýšila z 12,9 let na 13,7 let.
 

Zahraniční migrace pravidelně přispívá k růstu populace České republiky, resp. je jejím „tahounem“. S výjimkou let 2001 a 2013 byla bilance zahraničního stěhování v průběhu let 2001–2020 vždy kladná, s nejvyššími přírůstky v letech 2007 a 2008 (83,9 tisíce a 71,8 tisíce). V poslední dekádě dosáhlo saldo zahraničního stěhování maxima na úrovni 44,3 tisíce v roce 2019. V roce 2020 pak počet přistěhovalých převyšoval počet vystěhovalých o 26,9 tisíce osob, což bylo sice o 17,3 tisíce (o 39 %) méně než o rok dříve a nejméně za poslední čtyři roky, nicméně stále více než v letech 2011–2016. Na objemu i struktuře migračních proudů se podepsala nejen protiepidemická opatření omezující pohyb přes hranice země, ale také implementace novely zákona o pobytu cizinců na území České republiky⁷. Ze zahraničí do ČR se v průběhu roku 2020 celkem přistěhovalo 55,7 tisíce osob, meziročně o 15 % méně, přičemž jejich počet se snížil zejména v jarních měsících březnu a dubnu. V opačném proudu, jako vystěhovalí, bylo v průběhu roku 2020 evidováno celkem 28,7 tisíce osob, meziročně o 35 % více, s největším navýšením jejich počtu v průběhu ledna. V obou směrech zahraniční migrace jako tradičně převažovali muži a osoby v produktivním věku, resp. ve věku 20–34 let.
 

Z pohledu státního občanství osob v saldu zahraniční migrace i v jednotlivých proudech výrazně dominují občané Ukrajiny a Slovenska – tato dvě občanství si od roku 2014 v saldu zahraniční migrace pravidelně rozdělují první a druhou příčku. V roce 2020 z celkového salda zahraniční migrace (26,9 tisíce) připadlo na občany Ukrajiny téměř 16,0 tisíce (59 %), s výrazným odstupem druhé největší saldo 3,0 tisíce měli občané Slovenska a dále 2,2tisícové občané Ruska. První pětici doplňovali občané Rumunska (stejně jako v předchozích sedmi letech) a Maďarska (v první desítce i v letech 2013–2018). Mezi přistěhovalými tvořili Ukrajinci v roce 2020 již téměř 38 % (absolutně 21,1 tisíce), druzí Slováci dalších 13 % (7,2 tisíce), třetí nejpočetnější Rusové pak 6 % (3,4 tisíce). Potřetí v řadě byli Ukrajinci nejsilnější skupinou i mezi vystěhovalými (5,1 tisíce), na dalších místech se umístili občané Slovenska (4,2 tisíce, výrazný meziroční nárůst o 3 tisíce důsledkem novelizace zákona o pobytu cizinců⁸) a Česka (2,0 tisíce, meziroční pokles o 1,9 tisíce mohl odrážet omezené možnosti migračního pohybu v průběhu nouzového stavu, resp. epidemie covidu-19).
 

Podrobnější údaje naleznete v publikacích z demografie (např. tabulkové údaje o demografických událostech daného roku v Demografické ročence České republiky a analýzu demografického vývoje posledních deseti let v publikaci Vývoj obyvatelstva České republiky) a v časových řadách.

¹ Veškeré údaje demografické statistiky se týkají občanů České republiky a cizinců s trvalým pobytem v České republice, občanů třetích zemí s přechodným pobytem na území České republiky na základě dlouhodobého víza (nad 90 dnů) nebo povolení k dlouhodobému pobytu, občanů zemí EU, Norska, Švýcarska, Islandu, Lichtenštejnska a jejich rodinných příslušníků s hlášeným přechodným pobytem na území České republiky a cizinců s platným azylem v České republice.

² Oproti tradičně vymezené hlavní věkové skupině 15–64 let bere toto věkové rozpětí v potaz delší dobu studia.

³ Příčiny smrti se v ČR od roku 1994 kódují podle 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10) a jejích v ČR přijatých aktualizací. Výběr základní příčiny smrti probíhá za využití mezinárodně standardizovaného programu (IRIS).

⁴ Kódy pro speciální účely (U kódy) zahrnují kromě nově zavedených kódů pro covid-19 i kód pro syndrom akutního respiračního selhání (SARS) a kódy pro rezistenci na některé léky, ty ale nemohou být základní příčinou smrti.

⁵ Od 16. 3. do 24. 4. 2020 platil úplný zákaz hromadných akcí s výjimkou svateb, které se mohly konat pouze v případě ohrožení života snoubence.

⁶ Společný návrh na rozvod manželství je možné podávat od 1. 1. 2014, statisticky je toto třídění podle navrhovatele zachyceno do roku 2015.

⁷ Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, byl v průběhu roku 2019 novelizován zákonem č. 176/2019 Sb., zákonem č. 255/2019 Sb. a zákonem č. 277/2019 Sb. Mj. bylo ustanoveno, že potvrzení o přechodném pobytu na území ČR je vydávané s dobou platnosti na 10 let. V souvislosti s vydáváním nových průkazů tak docházelo k aktualizaci údajů v informačním systému, resp. k ukončení pobytu osob, které získaly povolení k přechodnému pobytu před více než 10 let, a nyní jim již nový průkaz vydán nebyl.

⁸ V roce 2020 výrazně meziročně vzrostl počet ukončených pobytů také u občanů Velké Británie, Polska, Německa, Rakouska či Nizozemí. V pozadí lze vidět důsledky implementace novely zákona o pobytu cizinců, když právě tito občané dominovali mezi ukončenými pobyty trvajícími více než 10 let. Čtvrtou a pátou nejpočetnější skupinu vystěhovalých tak specificky v roce 2020 představovali občané Velké Británie a Polska (v předchozích letech doplňovali Ukrajince, Slováky a Čechy v první pětici Rusové a Vietnamci) a s výjimkou Slováků ve všech jmenovaných skupinách občanů EU bylo saldo zahraničního stěhování v roce 2020 záporné.