Územní růst a vývoj správního členění hl. m. Prahy

Hlavní město Praha zaujímá mezi ostatními regiony zvláštní postavení. Je největším městem republiky, které svým počtem 1 233 211 obyvatel (k 31. prosinci 2008) více než 3x převyšuje druhé největší město - Brno. Tímto počtem obyvatel je součastně druhým největším krajem České republiky (v Moravskoslezském kraji k 31.12. 2008 bylo 1 250 255 obyvatel), přestože se na celkové výměře republiky podílí pouze 0,6 %.

Dnešní rozloha hlavního města (496,1 km²) je výsledkem dlouhodobého územního růstu a přirozeného historického vývoje. Za počátek lze považovat 2. polovinu 9. století, kdy byl založen Pražský hrad a pod jeho ochranou se začala rozvíjet samostatná podhradní osídlení. Z nich se pak postupně vyvinula samostatná města pražská: Staré Město, které bylo již před rokem 1280 nazýváno „Hlavou“ (caput regni), hlavním městem Českého království, Malá Strana, Nové Město a Hradčany. K jejich sjednocení došlo v roce 1784. K připojení dalších okolních měst docházelo v letech 1850 Josefov, 1883 Vyšehrad, 1884 Holešovice - Bubny a 1901 Libeň.

Zákonem ze dne 6.2.1920 byla k 1.1.1922 vytvořena Velká Praha, když se s dosavadními osmi pražskými čtvrtěmi spojilo 38 okolních obcí. K dalšímu územnímu růstu pak došlo postupně v letech 1960 (připojení 3 obcí a částí dvou katastrálních území), v roce 1968 (připojení 21 obcí Středočeského kraje), 1970 (korektury hranic Prahy, zejména letiště) a konečně 1974, kdy k Praze bylo připojeno dalších 30 obcí Středočeského kraje.

Územní růst Prahy i vývoj jejího osídlení si postupně vyžadoval i nezbytné úpravy správního členění. V následující kapitole shrnujeme základní právní normy, které rozhodly o územním růstu Prahy a informativně uvádíme i změny ve správním uspořádání hlavního města. Informace o územním vývoji města doplňujeme pro názornost i kartogramem růstu Prahy do dnešních hranic.