Úvod

ÚVOD

Zatím poslední sčítání lidu, domů a bytů se na území České republiky uskutečnilo k 1. březnu 2001. Obdobná sčítání se uskutečnila kolem roku 2000 v téměř všech evropských zemích i v mnoha dalších zemích světa.

Ekonomická a sociální rada Organizace spojených národů totiž již v roce 1995 vyhlásila svou rezolucí Světový program sčítání lidu a domů 2000. V této rezoluci bylo doporučeno členským státům, aby provedly sčítání lidu a domů během let 1995-2004, přičemž měly vzít v úvahu mezinárodní a regionální doporučení, týkající se sčítání lidu a domů.

Proto také byla pro přípravu cenzů kolem roku 2000 vydána celosvětová doporučení OSN (Principles and Recommendations for Population and Housing Census) a na ně navazující samostatná doporučení pro region Evropské hospodářské komise (Recommendations for the 2000 Censuses of Populations and Housing in the ECE Region). Tato doporučení rovněž schválil Eurostat (statistický úřad Evropské unie) jako směrnici pro země EU. Účelem a cílem doporučení bylo poskytnout vedení a radu členským státům EHK při plánování obsahu jejich sčítání a zlepšit mezinárodní srovnatelnost harmonizací údajů, definic a klasifikací položek.

Doporučení pro region EHK byla při provedení sčítání a zpracování jeho výsledků v naší republice respektována. Proto můžeme předložit tuto publikaci, která shrnuje základní výsledky sčítání lidu, domů a bytů, konaných ve 24 vybraných evropských zemích kolem roku 2000. Kritériem pro výběr zemí byla především srovnatelnost dat ze sčítání a jejich dostupnost v době tvorby této publikace.

V návaznosti na Doporučení připravil Eurostat makety tabulek (The Table Programme for the Community Programme of Population and Housing Censuses in 2001), které měly jednotlivé země po provedení sčítání naplnit požadovanými údaji. Tyto naplněné tabulky byly zdrojem dat pro předkládanou publikaci.

Přes uvedená opatření se však nepodařilo metodiku a obsah sčítání v jednotlivých zemích zcela sjednotit. Některé země určité údaje nezjišťují nebo poskytují údaje odlišně strukturované. Někdy se též liší definice různých termínů (např. věkové omezení v definici pojmu dítě v Dánsku a Litvě), metodika konstrukce ukazatelů (např. konstrukce domácností podle místa trvalého či obvyklého pobytu) apod. V neposlední řadě je problémem i místy značná různorodost předmětu zkoumání (rozdílné vzdělávací systémy v jednotlivých zemích ztěžují porovnání úrovně vzdělání atd.) Při hodnocení údajů je třeba tyto skutečnosti vést v patrnosti.

Základní charakteristiky obyvatelstva

Vybrané země tvořily v mnoha ohledech velmi rozmanitou skupinu. Značně rozdílné byly již prosté počty obyvatel v těchto zemích, v pěti nejlidnatějších žilo dohromady padesátkrát více obyvatel než v pěti nejméně zalidněných. Většina zemí měla při sčítání lidu kolem roku 2001 méně než 10 milionů bydlících obyvatel.

Nad touto hranicí bylo jen 10 zemí. Zcela osamocenou kategorii největších států představovaly Velká Británie, Francie a Itálie, s přibližně 57-59 miliony obyvatel (obyvatelstvo těchto tří zemí představovalo polovinu všech obyvatel vybraných zemí). Po nich s velkými odstupy následovaly Polsko, Rumunsko a Nizozemí. Česká republika s 10,2 miliony obyvatel tvořila spolu s Řeckem, Portugalskem a Maďarskem skupinu států se zhruba stejným počtem obyvatel (10,2-10,9 milionů). Naopak počty obyvatel tří nejmenších zemí - Kypru, Lucemburska a Lichtenštejnska - se pohybovaly hluboko pod hranicí 1 milionu, přičemž poslední jmenovaná země měla pouze 33,3 tisíce obyvatel.

Ačkoliv Itálie byla až třetím nejlidnatějším státem, žilo zde nejvíce seniorů starších 65 let (o 1,3 milionu více než ve Francii nebo v Británii). Průměrný věk obyvatelstva v Itálii jako v jediné ze sledovaných zemí překročil hranici čtyřiceti let (41,9 let) a index stáří (počet obyvatel ve věku 65 let a vyšším na 100 obyvatel ve věku 0-14 let) dosáhl velmi vysoké hodnoty 131,4. Osoby starší 65 let převažovaly nad 0-14letými ještě v dalších dvou jihoevropských zemích – v Řecku a v Portugalsku. Velmi mladou populací (v evropském kontextu) se vyznačovalo Irsko Silná pozice církve značně ovlivňující pohled společnosti na některé otázky lidského života (kontrola početí, potraty, rozvody) spolu s dlouhodobě vysokou mírou emigrace, hospodářským vývojem v posledních desetiletích a dalšími faktory činí irskou populaci v řadě hledisek dosti výjimečnou.. Zde průměrný věk dosahoval pouhých 35,0 let a hodnota indexu stáří činila 51,5 (na populaci mladší 15 let tedy v Irsku připadalo 2,6krát méně seniorů než v Itálii). Za Irskem s nízkými hodnotami průměrného věku a indexu stáří následovaly malé státy Kypr a Lichtenštejnsko a s nimi Slovensko a Polsko.

Věková struktura obyvatelstva České republiky byla ve srovnání s ostatními zeměmi charakteristická zejména nízkým zastoupením dětí do 5 let (způsobeným nízkou úrovní porodnosti v druhé polovině 90. let), velmi početnou věkovou skupinou 20-30 let (vliv pronatalitních opatření v 70. letech) a relativně nízkými počty osob ve věku kolem 40 let (legalizace umělého přerušení těhotenství na sklonku 50. let). Kvůli malému počtu dětí Česká republika uzavírala první třetinu zemí s nejvyššími hodnotami indexu stáří, přestože podíl seniorů v populaci byl spíše nízký. S průměrným věkem 38,8 let se česká populace řadila zhruba do středu mezi ostatními státy.

Počet žen ve sledovaných zemích převažoval nad počtem mužů. V mladších věkových skupinách byla struktura podle pohlaví ve všech státech podobná, u seniorů však již byly patrné výrazné rozdíly mezi zeměmi (vzhledem k různé úrovni mužské nadúmrtnosti ve zkoumaných zemích bylo postupné snižování podílu mužů s rostoucím věkem různě intenzivní). Odlišnosti v celkových podílech mužů a žen tak vyplývaly hlavně z různé velikosti a struktury populace seniorů. Nejnižší hodnoty indexu maskulinity celé populace (méně než 90 mužů na 100 žen) i populace starší 65 let (méně než 60 mužů na 100 žen) byly zaznamenány v Litvě, Lotyšsku a Estonsku. Nejvyváženější proporce mezi počty mužů a žen byly v Irsku a v Řecku, kde zastoupení mužů klesalo s narůstajícím věkem oproti ostatním zemím relativně zvolna (i když stále dosti výrazně). S uvedenými skutečnostmi souvisely i rozdíly v průměrném věku mužů a žen. Zatímco v Irsku a v Řecku byl průměrný věk žen pouze zhruba o 2 roky vyšší než průměrný věk mužů, v Litvě, v Lotyšsku a v Estonsku byl vyšší o více než 5 let. Česká populace se ve struktuře podle pohlaví a věku nevyznačovala žádnými extrémy, hodnotami zmiňovaných ukazatelů se řadila zhruba do středu sledovaných zemí.

Ve struktuře obyvatelstva podle rodinného stavu byl nápadný především velmi vysoký podíl svobodných v Irsku (42 % osob starších 15 let). To bylo způsobeno jednak vysokým procentem mladých lidí v populaci, kteří navíc byli častěji svobodní než jejich vrstevníci v jiných zemích, a také značným podílem svobodných mezi lidmi ve věku nad 50 let. Nejvíce se Irsko vymykalo podílem svobodných v populaci mužů starších 65 let, jenž zde překračoval 20 %, zatímco v ostatních zemích nepřesáhl ani 9 %.

Výrazně územně diferencovaný byl počet rozvedených, ten byl vysoký hlavně ve Skandinávii a v pobaltských republikách, nejnižší úrovně dosahoval v jižní Evropě (Kypr, Řecko, Itálie, Portugalsko). Ovdovělí byli nejvíce zastoupeni ve většině zemí bývalého východního bloku, v nichž byla poměrně vysoká nadúmrtnost mužů, především v Maďarsku, Estonsku, v Litvě a v Rumunsku. Nejmenší podíl ovdovělých byl zaznamenán v zemích s nízkým průměrným věkem – v Lichtenštejnsku, na Kypru a v Irsku.

Muži byli v porovnání se ženami častěji svobodní či ženatí, ženy zůstávaly častěji rozvedené a ovdovělé. Podíl ovdovělých byl mezi ženami vždy více než trojnásobně vyšší než mezi muži, nejmarkantnější byl rozdíl v Lichtenštejnsku a v Lotyšsku, kde byly ženy ovdovělé dokonce šestkrát častěji než muži. V Rakousku a ve všech postkomunistických zemích kromě Lotyšska bylo ovdovělých přes 50 % žen starších 65 let.

Česká republika patřila mezi země se značným podílem rozvedených osob (9,5 % obyvatelstva staršího 15 let – 4. nejvyšší podíl). Vyznačovala se též nejnižším podílem svobodných v populaci žen starších 15 let (21 %) a v populaci žen starších 65 let (3 %).

Velmi rozdílné byly sledované populace z hlediska národnostní heterogenity. Podíl cizinců na obyvatelstvu byl do jisté míry závislý na velikosti zemí, nejvyšší byl v Lucembursku a v Lichtenštejnsku, kde cizinci tvořili více než třetinu obyvatelstva, následovalo Švýcarsko s pětinovým podílem. Ve většině zemí měla alespoň polovina cizinců občanství některé evropské země, výjimkou byly Francie, Portugalsko a Itálie. Ve Francii a v Portugalsku představovali téměř polovinu cizinců občané bývalých kolonií těchto zemí, ve Francii to byli hlavně Marokánci, Alžířané a Tunisané, v Portugalsku občané Angoly, Kapverdských ostrovů a Guiney-Bissau. Mezi cizinci v Itálii byli rovněž hojně zastoupeni Afričané (z Maroka a Tuniska), ale na počtu cizinců se též významnou měrou podíleli Asiati (hlavně Číňané a Filipínci).

Méně než jedním procentem byli cizinci zastoupeni v obyvatelstvu Polska, Slovenska, Maďarska, Rumunska a Litvy. Pobaltské republiky a Slovinsko byly charakteristické velmi malým podílem cizinců ze zemí dnešní Evropské unie. Cizinci v Litvě, Lotyšsku a Estonsku pocházeli téměř výhradně ze zemí bývalého Sovětského svazu (mezi nimiž značně převládali Rusové), pouze v Litvě žila ještě poněkud významnější polská komunita. Ve Slovinsku měla drtivá většina cizinců občanství některé ze zemí bývalé Jugoslávie.

V České republice se cizinci podíleli na obyvatelstvu 1,2 %, z toho největší část tvořili občané evropských zemí za hranicemi Evropské unie (zejména ze zemí bývalého Sovětského svazu) a nových členských států EU (Slováci, Poláci). V porovnání s ostatními zeměmi byli mezi cizinci v ČR výrazněji zastoupeni občané asijských zemí (více než jedna pětina), z nichž velkou většinu představovali Vietnamci s odstupem následovaní Kazachy a Číňany. Celkově bylo v ČR nejvíce Slováků, Ukrajinců a Vietnamců.

Populace cizinců byly v hostitelské zemi zpravidla mladší než ostatní obyvatelstvo. Pouze na Slovensku a především v Litvě (o více než 6 let) byl průměrný věk cizinců podstatně vyšší než u celé populace. V Litvě bylo hodně starých lidí hlavně mezi Rusy a Poláky, na Slovensku byli velmi staří zejména lidé s maďarským občanstvím. Kromě Litvy a Slovenska byli cizinci nepatrně starší již jen ve Francii a v Polsku. Obyvatelstvo ostatních zemí cizinci “omlazovali“. Největší rozdíl mezi věkovým složením cizinců a ostatních obyvatel byl zjištěn v Itálii a v Řecku (tedy v zemích s velmi starým obyvatelstvem), kde byl průměrný věk cizinců zhruba o 9-10 let nižší než průměrný věk všech obyvatel. V České republice byli cizinci v průměru o 4 roky mladší než celá populace.

Z dostupných údajů o místě pobytu osob rok před sčítáním je patrná poněkud nižší mobilita obyvatelstva bývalých socialistických zemí. V České republice, Lotyšsku a ve Slovinsku se v období 12 měsíců před sčítáním lidu přestěhovala přes hranice obce pouze necelá 2 % obyvatel, zatímco například na Kypru, v Portugalsku či v Dánsku to bylo 5-7 %.

Ekonomická aktivita

Ekonomická aktivita obyvatelstva staršího 15 let (míra ekonomické aktivity) se ve zkoumaných zemích pohybovala v poměrně širokém rozmezí 48-69 %. Na rozdíly mezi státy měla vliv zejména ekonomická aktivita žen, jež byla variabilnější než aktivita mužů. Nejvyšší míry ekonomické aktivity bylo dosaženo v Lichtenštejnsku, Dánsku, Norsku a ve Švýcarsku, v těchto zemích překročila 65 %. Naopak ve čtyřech zemích (Maďarsko, Itálie, Rumunsko a Řecko) nebyla ekonomicky aktivní ani polovina obyvatelstva staršího 15 let. Určitý vliv na rozdíly v míře ekonomické aktivity však měla i ne zcela sjednocená definice ekonomicky aktivních.

Ekonomická aktivita byla všude vyšší u mužů než u žen. V Řecku byla míra ekonomické aktivity žen skoro o polovinu nižší než u mužů, zároveň byla nejnižší ze všech zemí (36,8 %). Značný rozdíl (o více než třetinu) byl zaznamenán též v Itálii a v Lucembursku. Nejvyrovnanější ekonomickou aktivitou mužů a žen se vyznačovaly skandinávské země (Norsko, Finsko, Dánsko) společně se Slovenskem, nicméně i zde byl rozdíl dosti výrazný (o více než desetinu).

Změny ekonomické aktivity s věkem měly ve všech zemích podobné základní rysy. Míra ekonomické aktivity se zhruba ve 30 letech přiblížila maximálním hodnotám. Ve věku do 45 až 50 let se úroveň ekonomické aktivity měnila jen nepatrně, v dalších letech docházelo k postupně se zrychlujícímu poklesu. Hodnoty ekonomické aktivity se ve věku 35-49 let pohybovaly od nejnižších hodnot v Řecku, Irsku a Rumunsku (pod 77 %) až po více než 93 % (ve Slovinsku, na Slovensku a v České republice).

Ačkoliv však Rumunsko vykazovalo velmi nízké hodnoty ekonomické aktivity téměř ve všech věkových skupinách, ve věku nad 65 let zde zůstávalo aktivních přes 7 % osob, což byla druhá nejvyšší hodnota po Dánsku (8,3 %). Naopak ve Slovinsku a ve Francii bylo ekonomicky aktivních jen necelé jedno procento osob starších 65 let. Muži vykazovali vyšší ekonomickou aktivitu než ženy v celém věkovém spektru, nejmarkantnější rozdíly byly právě u osob 65letých a starších. V Irsku a Nizozemí je podíl ekonomicky aktivních mužů ve věku 65 a více let pětkrát vyšší než u stejně starých žen. Pokud jde o věkovou strukturu ekonomicky aktivní populace, nejstarší pracovní sílu měly skandinávské země, Estonsko a Švýcarsko, kde průměrný věk ekonomicky aktivních překračoval 40 let, nejmladší Rakousko a Slovensko, v nichž tento ukazatel nedosáhl 38 let.

Česká republika se mezi ostatními státy vyznačovala poměrně pozdním zahájením ekonomické aktivity. To bylo zřejmě z velké části způsobeno velmi rozšířeným středoškolským vzděláváním, kromě Norska totiž v žádné ze sledovaných zemí nepokračovalo po základní škole ve studiu tolik lidí jako u nás. Dalším specifikem české populace byla velmi vysoká úroveň ekonomické aktivity ve středním věku, ve věku kolem 50 let dokonce nejvyšší ze všech zemí.

Nejvýznamnějším sektorem národního hospodářství z hlediska počtu zaměstnaných byl ve sledovaných zemích sektor služeb (terciér). Jedinou zemí, v níž nepracovalo ve službách přes 50 % zaměstnaných, bylo Rumunsko. V hospodářství Rumunska totiž stále zaujímala významnou pozici zemědělská výroba, v primárním sektoru bylo zaměstnáno značné procento pracujících (28 %). Přesto i v Rumunsku zaměstnával nejvíce osob (38,6 % zaměstnaných) sektor služeb. Kromě Rumunska zajišťovalo zemědělství poměrně hodně pracovních míst (přes 10 %) též v Polsku, Řecku a Litvě. Ve většině ostatních zemí působilo v zemědělství jen přibližně 3-6 % pracujících, ve Velké Británii, Lucembursku a Lichtenštejnsku méně než 2 %.

Sektor průmyslu a stavebnictví (sekundér) se na zaměstnanosti podílel nejvyšší měrou v České republice a ve Slovinsku (přes 38 %). Tento sektor - především odvětví průmyslu - dosud zaměstnával značný počet osob ve všech postkomunistických zemích. Mezi odvětvími však byl průmysl počtem zaměstnanců největší v převážné většině států, pouze v několika (např. v Lucembursku, Nizozemí či Řecku), byl dominantním odvětvím obchod, opravy motorových vozidel a spotřebního zboží. V posledně uvedených zemích činil podíl zaměstnaných v sekundéru jen zhruba pětinu všech zaměstnaných.

Terciární sektor zaměstnával v některých zemích přes 70 % pracujících, v Nizozemí a ve Velké Británii dokonce přes tři čtvrtiny. Největším odvětvím tohoto sektoru byl v naprosté většině zemí obchod. Ve státech s nižším podílem zaměstnaných v terciéru, což byla kromě Rumunska zejména Česká republika a Slovinsko, byl tento sektor kromě obchodu nejčastěji reprezentován veřejnou správou a obranou a odvětvím dopravy, pošt a telekomunikací. Pobaltské republiky vynikaly vysokým podílem pracujících ve školství (9-11 % zaměstnaných), obecně platí, že školství bylo výrazně zastoupeno ve většině zemí bývalého východního bloku.

Ženy se častěji než muži uplatňovaly v terciární sféře, zejména ve školství a zdravotnictví. Ve zdravotnictví ženy tvořily ve všech zemích alespoň dvě třetiny zaměstnaných (ve Finsku dokonce 88 %), ve školství více než polovinu zaměstnaných (v Lotyšsku a Estonsku 80 %). Podíl žen ve školství byl znatelně vyšší v nových členských zemích EU (kromě Kypru) než v zemích západní Evropy. Muži nacházeli výrazně častěji uplatnění v primárním a sekundárním sektoru, z jednotlivých odvětví to bylo zejména stavebnictví, kde tvořili často přes 90 % pracovní síly. Z terciéru převládali nad ženami hlavně v dopravě, poštách a telekomunikacích. V primárním sektoru nacházeli zaměstnání častěji muži než ženy, jedinými výjimkami bylo Řecko a Rakousko.

V České republice pracovalo ve službách 52,6 % všech zaměstnaných, to byl po velmi specifickém Rumunsku spolu se Slovinskem nejnižší podíl. Naopak, jak je zmíněno výše, relativně nejvíce pracujících ze všech sledovaných zemí bylo u nás zaměstnáno v průmyslu (největší odvětví s 30 % podílem) a stavebnictví. Zemědělství se na zaměstnanosti podílelo 4,5 %, což je průměrná hodnota v souboru hodnocených zemí. Rozdíly v zaměstnanosti mužů a žen v sektorech a odvětvích byly podobné jako ve většině ostatních zemí, jen ve školství byl tak jako v dalších postkomunistických zemích zaznamenán vysoký podíl žen (77 %).

Hodnocení struktury pracujících osob podle postavení v zaměstnání je poněkud ztíženo skutečností, že klasifikace zaměstnaných podle tohoto kriteria není u všech zemí zcela jednotná. Z dostupných údajů lze vypozorovat, že v zemích bývalého východního bloku bylo poměrně málo pracujících v postavení zaměstnavatele, což bylo mimo jiné způsobeno odlišnou strukturou zaměstnaných podle odvětví. Například v Rumunsku a ve Slovinsku představovali zaměstnavatelé méně než 2,5 % pracujících, zatímco v Řecku, Francii a v Portugalsku to bylo přes 10 %. Ve všech zemích zaujímali pozice zaměstnavatelů častěji muži než ženy, největší disproporce byly zjištěny na Kypru, v Irsku a v Dánsku.

Mezi zeměmi existovaly velice markantní rozdíly v nezaměstnanosti. Tak jako v řadě jiných ukazatelů, i v míře nezaměstnanosti se většina nových členských států EU znatelně lišila od zbytku Evropy. Velmi nepříznivá byla situace na trhu práce v Polsku a na Slovensku, kde míra nezaměstnanosti přesáhla 20 %, po nich následovaly Litva s téměř 20 % a Lotyšsko s mírou nezaměstnanosti přesahující 17 %. Naproti tomu v Norsku, v Nizozemí a v Lichtenštejnsku se hodnota tohoto ukazatele pohybovala mezi 2-3 %, což je v zemích s fungujícím trhem práce takřka minimální reálně dosažitelná úroveň.

Ve většině zemí byla nezaměstnanost žen vyšší než nezaměstnanost mužů, v jižní a jihozápadní části Evropy (Lichtenštejnsko, Švýcarsko, Itálie, Portugalsko) více než o polovinu. V devíti ze sledovaných zemí však dosahovala vyšší úrovně nezaměstnanost mužů, z nich v Estonsku, Rumunsku a Lotyšsku dokonce více než o třetinu.

Míra nezaměstnanosti byla obvykle nejvyšší mezi mladými lidmi, především kvůli nedostatku praxe a u nejmladších osob i nízkému vzdělání. S rostoucím věkem nezaměstnanost klesala, zpočátku velmi razantně, postupně se pokles zmírňoval až (většinou kolem 30. roku věku) přecházel ve stagnaci. Zejména v Řecku a v Itálii, ale i v Litvě, byla nezaměstnanost osob v nižším věku vysoká v porovnání s nezaměstnaností starších lidí (minimálně třikrát vyšší). Pouze ve Finsku, Dánsku a Rakousku byla nezaměstnanost osob ve věku 50 a více let vyšší než u osob ve věku 15-34 let. Slovensko vykazovalo druhou nejvyšší míru celkové nezaměstnanosti právě kvůli vysoké nezaměstnanosti mladých lidí (např. ve věku 15-19 let dosahovala míra nezaměstnanosti na Slovensku zdaleka nejvyšší hodnoty 67 %).

Míra nezaměstnanosti v České republice činila 9,3 %, což byla nejnižší hodnota ze všech postkomunistických zemí a byla nižší než u některých starších členů EU (Francie, Finsko, Itálie, Řecko). Míra nezaměstnanosti žen (9,8 %) byla vyšší než míra nezaměstnanosti mužů (8,8 %), ale to byl v porovnání s ostatními zeměmi relativně malý rozdíl. Vývoj nezaměstnanosti podle věku u nás probíhal podobně jako ve většině ostatních zemí, tzn. vysoká nezaměstnanost v nižších věkových kategoriích s narůstajícím věkem nejprve intenzivně, ve vyšším věku slabě klesala. Přibližně od věku 55 let se pokles nezaměstnanosti opět zrychloval, neboť lidé po ztrátě zaměstnání často již další práci nehledali a odcházeli do důchodu (i předčasně).

Vzdělání

Možnost srovnání úrovně vzdělání sledovaných zemí je poněkud omezena rozdílnou strukturou publikovaných dat. Některé země při sčítání kolem roku 2001 například nepublikovaly zvlášť údaje o absolventech vyšších odborných škol (pokud podobné školy v dané zemi existují) a vysokoškoláků. V řadě zemí dosáhla přitom vyššího odborného vzdělání (respektive jeho obdoby) nezanedbatelná část obyvatel.

Vysokoškolské a vyšší odborné vzdělání dohromady tvoří kategorii tzv. terciárního vzdělání. Tohoto vzdělání dosáhlo relativně nejvíce osob v Estonsku, Irsku a ve Finsku, a to přes 23 % obyvatelstva staršího 15 let. Naopak v Rumunsku, Itálii a na Slovensku neměla terciární vzdělání ani desetina obyvatelstva staršího 15 let.

Velmi výrazně se země lišily v podílech osob se základním a se středním vzděláním (bez maturity i s maturitou). Středoškolské vzdělání bylo nejrozšířenější v České republice, po níž s poměrně velkým odstupem následovalo Polsko a Norsko. Přes malý počet vysokoškoláků tak Česká republika patřila k zemím s nejnižším podílem osob se základním vzděláním, menší byl tento podíl již jen v Norsku (pětina osob starších 15 let). Norsko bylo také jedinou zemí, v níž osoby s terciárním vzděláním početně převažovaly nad osobami se vzděláním základním. Ve Velké Británii bylo relativně nejméně středoškoláků, proto zde - přes nadprůměrný počet terciárně vzdělaných - dosahoval podíl osob se základním vzděláním jedné z nejvyšších hodnot, 57,7 % obyvatelstva staršího 15 let. Podíl osob se základním vzděláním byl vyšší pouze v Portugalsku, hodnotu 50 % překročil také na Slovensku a v Itálii.

Celkově dosáhlo nejvyšší úrovně vzdělání (podle souhrnného ukazatele úrovně vzdělání –definice v tabulce 23) obyvatelstvo Norska, Estonska a Dánska, tedy převážně severských států. Nejméně příznivá byla situace ve státech na jihu Evropy (Itálie, Portugalsko, Řecko).

Ženy dosahovaly vyššího vzdělání než muži v pobaltských zemích a v Irsku. V ostatních zemích však byli vzdělanější muži, rozdíly byly významné především v Rakousku, Švýcarsku a Lichtenštejnsku, kde ženy mnohem častěji než muži dokončily pouze základní vzdělání a zároveň muži v daleko větší míře získávali vzdělání vysokoškolské.

Z údajů o vzdělání obyvatelstva podle věku je zřejmé, že vzdělanost ve všech sledovaných zemích postupně narůstala, mladší věkové skupiny byly obecně vzdělanější než starší. Pouze v pobaltských republikách byla úroveň vzdělání věkové skupiny 25-34 let mírně nižší než u kategorie 35-49 let. Úroveň vzdělání se zvyšovala hlavně u žen. Zatímco v kategorii 65letých a starších byli muži ve všech zemích vzdělanější, ve věku 25-34 let měly již ženy vyšší vzdělání než muži v 15 z 24 zkoumaných zemí.

Česká republika se celkovou úrovní vzdělání mužů i žen řadila mezi sledovanými státy do první třetiny. V porovnání se svými vrstevníky byli vysoce vzdělaní zejména senioři starší 65 let. Mezi českými seniory byl totiž mimořádně vysoký podíl osob s vyšším než základním vzděláním (především šlo o osoby vyučené), relativně velká část z nich dosáhla i vzdělání vysokoškolského. Na předních místech v úrovni vzdělání byla Česká republika též ve věkové skupině 50-64 let. Vzdělanost 25-34letých však již byla v porovnání s ostatními zeměmi průměrná.

S rostoucím vzděláním intenzivně narůstala ekonomická aktivita. Míra ekonomické aktivity obyvatelstva se základním vzděláním se většinou pohybovala mezi 30-50 % a jen v Portugalsku a Velké Británii přesáhla 60 %, ale míra ekonomické aktivity vysokoškoláků byla většinou vyšší než 80 % a v žádné zemi neklesla pod 70 %.

Vyšší vzdělání také znamenalo větší šanci na získání zaměstnání. Ve všech zemích byla míra nezaměstnanosti vysokoškoláků pod úrovní 10 %. Nejvyšší hodnoty dosáhla ve Francii (8,2 %), nejnižší v Nizozemsku a Lucembursku (pod 2,0 %). Velmi zřetelný byl vliv vzdělání na nezaměstnanost v České republice. Zde byla míra nezaměstnanosti osob se základním vzděláním bezmála jedenáctkrát vyšší než míra nezaměstnanosti vysokoškoláků, takto propastný rozdíl nebyl zaznamenán v žádné další zemi.

Domácnosti

Nejčetnějším typem domácnosti byly ve všech sledovaných zemích úplné rodiny (manželé či nesezdané páry), jež tvořily většinou přes polovinu všech domácností. Relativně nejvíce úplných rodin bylo v některých jihoevropských zemích (Kypr, Řecko, Portugalsko - více než dvě třetiny domácností). Nízkým zastoupením úplných rodin vynikaly zejména pobaltské republiky a severské země. V těchto státech se podíl úplných rodin pohyboval kolem 50 %. Mezi úplnými rodinami obvykle výrazně převažovaly rodiny s dětmi, pouze v některých nejvyspělejších zemích (např. Velká Británie, Švýcarsko, Finsko a Nizozemí) byly počty rodin bez dětí a rodin s dětmi téměř stejné V Dánsku bezdětné rodiny dokonce převažovaly, to je však částečně ovlivněno odlišnou definicí dítěte, za něž nebyly považovány osoby starší 25 let, byť žily v domácnosti s rodiči). Hlavním důvodem byla zřejmě lepší dostupnost bytů a příznivější ekonomická situace mladých lidí v těchto zemích. Tito se pak osamostatňují a zakládají vlastní domácnost dříve než jejich vrstevníci v méně vyspělých státech.

Značným počtem neúplných rodin (osamělý rodič s dítětem/dětmi) se vyznačovaly téměř všechny postkomunistické země. V Lotyšsku představovaly neúplné rodiny více než pětinu domácností, v dalších pěti zemích (Estonsko, Česká republika, Polsko, Slovinsko a Maďarsko) podíl neúplných rodin překračoval desetinu všech domácností.

Mezi rodinami manželů s dětmi převládaly zhruba v polovině zemí (včetně České republiky) rodiny se dvěma dětmi. V ostatních zemích, mezi nimiž byla většina států bývalého východního bloku (ale i Portugalsko či Itálie), převažovaly rodiny s jedním dítětem. Nesezdané páry byly většinou bezdětné, pokud měly dítě, pak nejčastěji jen jedno. Neúplné rodiny byly v každém státě více než z poloviny jednodětné, nejvyšší podíl vícedětných byl v Dánsku a Lichtenštejnsku. Rodiny (úplné i neúplné) s více než dvěma dětmi většinou nepředstavovaly ani desetinu rodinných domácností (nejčetnější byly na Kypru a v Polsku).

Domácnosti jednotlivců byly po úplných rodinách nejběžnějším typem domácností. V sedmi ze zkoumaných států podíl jednotlivců na počtu domácností přesáhl třetinu, nejvyšší byl v Norsku, Finsku a Dánsku (přes 36 %). Na Kypru bylo zastoupení jednotlivců nejnižší (pouze 16 %), bylo jich zde dokonce méně než domácností s pěti a více členy. Česká republika byla s podílem přes 30 % domácností jednotlivců uprostřed vybraných zemí.

V domácnostech jednotlivců žili často - hlavně v nejvyspělejších zemích - mladí lidé kolem 25 let, kteří opustili domácnost rodičů, ale ještě nezaložili vlastní rodiny. Ještě mnohem častěji však žili osamoceně senioři (zejména ve věku 80-90 let), kteří již ztratili partnera, ale dosud byli schopni vést samostatnou domácnost (výrazně mezi nimi převažovaly ženy).

Podíl starých lidí, kteří žili v různých typech zařízení pro seniory, intenzivně narůstal zhruba od 75-80 let věku, mladší senioři využívali služeb těchto institucí v podstatně menší míře. Podíl žen žijících v zařízeních byl ve všech zemích vyšší než podíl mužů. Muži totiž vzhledem k jejich nadúmrtnosti měli často v posledních letech života po boku partnerku, zatímco ženy zůstávaly v závěru života častěji samy a při zhoršujícím se zdravotním stavu (popřípadě i finanční situaci) pro ně mohlo být obtížné udržovat domácnost.

Zařízení pro seniory byla vyhledávána častěji v nejvyspělejších zemích západní Evropy, ve Švýcarsku, Nizozemsku a Lucembursku v nich bydlel každý pátý až sedmý člověk starší 80 let. Česká republika se podílem zhruba 6 % osob starších 80 let využívajících zařízení pro seniory, drží zhruba uprostřed zemí. Naproti tomu v Rumunsku, Řecku a v Polsku nevyužívala těchto zařízení ani 2 % osob starších 80 let. Hlavním důvodem byla kromě rozdílné dostupnosti jednotlivých typů těchto zařízení též odlišná škála a úroveň poskytovaných služeb.

Byty

Stejně jako v řadě ukazatelů struktury obyvatelstva a domácností, i v charakteristikách bytového fondu se lišily země bývalého východního bloku od většiny ostatních sledovaných států. Velmi zřetelný byl rozdíl ve velikosti bytů, vyjádřené počtem obytných místností Velikostí bytů tedy v tomto textu není myšlena jejich plocha, ale počet místností. Data o celkové ani obytné ploše bytů nebyla k dispozici. (definice obytné místnosti se však u některých zemí mírně liší).

Velikost bytů je ovlivněna zejména charakterem osídlení a potažmo strukturou domovního fondu. Průměrný počet místností v bytě byl ve všech postkomunistických zemích poměrně nízký. Největší část bytového fondu v těchto státech tvořily dvou- nebo třípokojové byty, relativně nejméně bylo bytů šestipokojových. Ve všech ostatních zemích byly nejčetnější byty čtyřpokojové nebo větší, nejméně bylo bytů s jednou místností. Nejvyšší průměrná velikost bytů byla podle dostupných údajů na Kypru, v Irsku a v Lucembursku (zhruba 5,5 místností na byt), kde téměř polovina bytů měla šest či více místností. Nejnižších hodnot průměrné velikosti bytů bylo dosaženo v Lotyšsku, Maďarsku a Rumunsku (2,6 místností na byt a méně).

Rozdílné byly i průměrné počty osob žijících v bytech. Na jedné straně byly Polsko a Slovensko s více než 3,2 osobami na byt (ale přitom především Slovensko s poměrně malým počtem místností na byt), na druhé straně Finsko, Švýcarsko a Norsko s méně než 2,3 osobami na byt (a přitom v průměru se zhruba 4 místnostmi na byt).

Lepším ukazatelem kvality bydlení je průměrný počet osob připadajících na jednu obytnou místnost. Tyto průměrné počty byly ve všech bývalých socialistických státech vyšší než v ostatních zemích. V Rumunsku a Lotyšsku byl průměrný počet osob na místnost nejvyšší - přesahoval úroveň 1,10, což byla více než dvojnásobná hodnota v porovnání například s Lucemburskem, Nizozemskem či Velkou Británií.

Téměř ve všech zemích byla nadpoloviční většina bytů obývána jejich vlastníkem, v Rumunsku, Maďarsku a Litvě to bylo dokonce přes 90 % bytů. Výjimkou byly pouze Rakousko, Česká republika a Švýcarsko. Obecně se dá konstatovat, že v bytech s větším počtem místností častěji žili sami jejich majitelé, zatímco menší byty byly ve větší míře pronajímány. Největší, šestipokojové a větší byty byly ve všech sledovaných zemích alespoň ze tří čtvrtin obývány vlastníkem (v případě Litvy a Slovenska to bylo přes 97 %). U jednopokojových bytů v převážné většině států byl podíl vlastních bytů pod polovinou, ale pohyboval se ve velice širokém rozmezí od hodnot pod 10 % (např. Švýcarsko či Lucembursko) až po téměř 80 % (Litva, Rumunsko).

Největší část bytového fondu byla v převážné většině zemí, za něž existují porovnatelná data, vybudována v 60. - 70. letech (porovnáváme-li zhruba dvacetiletá období), pouze v Portugalsku, Lichtenštejnsku, Irsku a Lucembursku byly četnější nejmladší byty (vybudované po roce 1980). Značným stářím bytového fondu se vyznačovala Francie (což je patrné, přestože zjišťovaná období výstavby se zde lišila od ostatních zemí), kde téměř čtvrtina bytů byla postavena před rokem 1915.