Kromě nesporného metodologického obohacení předkládané analýzy by měla být přínosem regionalizace i její snaha o reakci na současné vysoce aktuální otázky reformy územní veřejné správy. Mohla by být interpretována jako model, který naznačuje sílu jednotlivých center i charakter vztahů v jejich zázemí v případě, že jako klíčový (a jediný) regionálně-tvorný proces by byla chápana dojížďka obyvatel za prací. Je zřejmé, že existují i jiné regionálně-tvorné procesy vázané na obyvatelstvo (viz podrobnější diskuse v úvodu publikace). Jejich užití jako podkladů pro regionalizaci je však značně ztíženo, a to jak omezeným rozsahem této práce, tak především absencí úplných, metodicky porovnatelných statistických údajů o těchto procesech.

Podle starších anketárních šetření (prováděných výzkumnými ústavy v 70. a 80. letech) tvořila v ČR dojížďka za prací 50-60 % všech cest obyvatel, za ní následovala dojížďka za rekreací, kulturou a zábavou a dále dojížďka do škol (obě kategorie s podílem zhruba 10-20 % na všech cestách). Od té doby došlo pravděpodobně k dílčím změnám v intenzitě jednotlivých procesů i jejich vzájemných vazbách (např. spojování cest za nákupy a zábavou), dominantní role pracovní dojížďky však nepochybně zůstala nedotčena (i proto, že se týká největší části obyvatel).

Konečně je třeba zdůraznit, že pracovní dojížďka má nezastupitelnou roli především při integraci územních celků na mikroregionálním řádu (tj. zjednodušeně na úrovni mezi okresy a správními obvody obcí s rozšířenou působností). Pro vymezení vyšších jednotek, resp. pro stanovení hierarchie mezi mikroregiony je potřeba pracovní pohyby doplnit údaji o jiných formách prostorové mobility, především o migraci obyvatelstva, či spádem za vyššími formami služeb občanské vybavenosti. Takový úkol však svojí šiří a komplexností již výrazně překračuje zaměření této publikace, proto bylo od seskupování mikroregionů do vyšších celků upuštěno.
Mikroregiony byly vymezeny postupným seskupování obcí do vyšších celků podle principu převládající orientace celkové dojížďky za prací. Výsledný pracovní mikroregion tvoří územně souvislý celek charakterizovaný relativně vysokou mírou vnitřní uzavřenosti dojížďky za prací (především její denní formy). Je až na výjimky tvořen 1 centrem (jádrem) a jeho spádovým zázemím tvořeným nejméně 3 obcemi. Zázemí musí mít nejméně 4 tisíce obyvatel, celý mikroregion 10 tisíc obyvatel.

Centrum (středisko) pracovního mikroregionu je město s významnější koncentrací pracovních příležitostí, které slouží k uspokojování potřeb nejen jeho obyvatel, ale i populace okolních obcích. Centra mají obvykle (není to ale podmínkou) více než 5 tis. obyvatel a většinou i kladné saldo denní dojížďky za prací.

Spádová oblast (zázemí) pracovního mikroregionu je tvořena obcemi, které se nacházejí kolem centra pracovního mikroregionu a jsou s ním funkčně propojeny (integrovány) intenzivní dojížďkou za prací. Obce jsou přiřazeny k centru podle principu převládající orientace celkové pracovní dojížďky. V případě nejasné orientace hlavního směru dojížďky (z obce vyjíždí stejný počet osob i do jiných směrů) je přihlédnuto k dodatečným kritériím:

§ nejvýznamnější cíl denní dojížďky
§ v pořadí další významné cíle dojížďky (a vzájemné poměry mezi nimi)
§ nejvýznamnější mikroregiony dojížďky (jednotlivé cíle vyjížďky byly pro každou obec agregovány do celých mikroregionů) a jejich vzájemné relace
§ spádovost obce podle výsledků regionalizace z roku 1991
§ silniční vzdálenost ke středisku
§ terénní členitost
Některé obce nemají hlavní spád přímo do příslušného centra, ale jsou s ním spojeny nepřímo přes jinou větší obec (často přes tzv. subregionální centrum).

Centrum (středisko) pracovního subregionu je obec (obvykle město), do kterého mají hlavní spád (přímo či nepřímo) denní dojížďky za prací alespoň 2 sousední obce s úhrnnou populační velikostí v rozmezí 1-4 tis. obyvatel. Pracovní subregion je hierarchicky nižší celek, u něhož rozhodující část pracovní dojížďky není obvykle uzavřena v rámci jeho hranic (pracovní vyjížďka z jeho centra směřuje většinou mimo vymezený subregion).

Celý postup při seskupování obcí do vyšších celků je popsán níže. Nejdříve byl pro každou z 6 258 obcí v ČR (podle vymezení k datu sčítání) stanoven prostý hlavní směr pracovní vyjížďky (bez zohlednění dodatečných kritérií). Obec, která se stala cílem dojížďky pro jinou obec, již nebyla dále připojována. Tím vzniklo 611 elementárních spádových okrsků. Kritéria pro subregionální centrum splnilo 288 okrsků, z nich 156 okrsků dokonce i kritéria mikroregionu. Třetina okrsků však měla v zázemí pouze 1 spádovou obec a více než 100 okrsků nedosahovalo jako celek ani hranice 1 000 obyvatel. Všechny okrsky, které nevyhověly požadovaným kritérií mikroregionu (téměř ¾), byly následně přičleněny k vyšším celkům (mikroregionům) podle orientace směru vyjížďky z největší obce okrsku (ta by měla dostatečně reprezentovat spádovost celého útvaru). V případě nejasné orientace bylo přihlédnuto k dodatečným kritériím (viz výše). Po této úpravě bylo vymezeno 184 mikroregionálních center a dalších 131 center na úrovni subregionu.

Následně byla upravena spádovost obcí, které tvořily enklávy (zajištění shody spádovosti se sousedními obcemi), změněna byla též orientace vyjížďky z některých vojenských újezdů a z obcí s rozsáhlým katastrem a současně minimálním počtem obyvatel. Tyto korekce se týkaly jen velmi malého počtu obcí.

V závěrečné fázi byly pro kontrolu všechny proudy vyjížďky z každé obce agregovány do jednotlivých mikroregionů (cílů dojížďky) a byly porovnány nejvýznamnější preference každé obce. Pokud obec preferovala na 1. místě odlišný mikroregion (než ten, který byl pro ni dříve určen), nebo docházelo k současné preferenci více mikroregionů, byla znovu posouzena její spádovost podle výše uvedených pomocných kritérií. V odůvodněných případech byla obec přiřazena k jinému mikroregionu (šlo většinou o velmi malé obce v řídce zalidněných oblastech na rozhraní vlivu 2 či více středisek, nebo o obce ležící v zázemí krajských měst).
Při interpretaci charakteristik pracovních mikroregionů a jejich center je třeba vzít v potaz určité nedostatky plynoucí z hrubosti či neúplnosti přijatých kritérií.

§ Vychází pouze z dojížďky za prací, ostatní formy prostorové mobility obyvatelstva zanedbává (dojížďku do škol, za občanskou vybaveností, za rekreací, nebo migraci obyvatelstva). Jak již bylo uvedeno výše, dojížďka za prací představuje nejčetnější formu mobility obyvatel a pro vytváření územních celků na úrovni mikroregionu má jednoznačně nejdůležitější a nezastupitelný význam.
§ Neřeší problém hierarchie navržených středisek a jejich skladebnost do vyšší celků (mezo- a makroregionů).
§ Rozhraní mezi mikro- a subregiony bylo zvoleno do značné míry subjektivně. Výše zvolené kritérium (4 tis. obyvatel zázemí a 10 tis. obyvatel celkem) je poměrně málo přísné a umožňuje vymezit i celky, jejichž vztahová uzavřenost z pohledu pracovní dojížďky je problematická (viz některé vysoké podíly vyjíždějících mimo vymezený mikroregion v tab. 2.25 a 2.26). Důvodem „měkkosti“ je mj. snaha o rámcové porovnání s výsledky regionalizace z roku 1991, kde byla také použita podobně mírná kritéria.
§ Závislost poměru populační velikosti střediska a zázemí na citlivosti vymezení centra v administrativních hranicích. Některá centra jsou administrativně vymezena značně široce a zahrnují i odlehlé a přitom populačně významné části obce, které by svým charakterem patřily spíše do zázemí tohoto centra. Deformující vliv administrativních hranic může v některých případech rozostřit kritérium minimálního počtu obcí v zázemí (odlehlá sídla mohou, ale nemusí být integrována do jedné obce, týká se především horských a podhorských oblastí).
§ Při rozhodování o spádovosti obce se poměřují relativní spády k různým cílům dojížďky, společným základem pro porovnání je celkový objem pracovní vyjížďky mimo obec. Do spádovosti těchto obcí se však přímo nepromítá celková intenzita vyjížďky (teoreticky by měla být inverzně závislá na velikosti obce, může se však výrazně lišit i mezi obcemi stejné velikosti), ani míra ekonomické aktivity v obci. V některých obcích, především v periferních oblastech, může být celková intenzita vyjížďky snížena vinou vysokého počtu nezaměstnaných či ekonomicky neaktivních osob, kterým se nevyplatí dojíždět do vzdálenějších cílů, případně neseženou dostatek pracovních příležitostí ani v místě bydliště. Celková spádovost takové obce je poté posuzována podle relativně malého vzorku dojíždějících osob.
§ Kvalita získaných údajů ze sčítání lidu je poměrně vysoká (z celkového počtu 4 288 tis. vyjíždějících v ČR jich pouze okolo 150 tis. (3,5 %) neuvedlo místo pracoviště, nebo jej výjimečně uvedlo neúplně). Spíše v ojedinělých případech tak může být skutečný směr dojížďky vychýlen vlivem neuvedených, či špatně uvedených směrů dojížďky, nebo chybným zařazením některých pohybů k denní formě dojížďky místo formy nedenní (např. některé druhy směnného provozu).
§ Časový odstup mezi sčítáním (březen 2001) a současností. Přestože bylo konstatováno, že v obecné rovině jsou pracovní mikroregiony relativně stabilními celky, k dílčím změnám ve spádovosti mohlo dojít i během relativně krátkého období od posledního cenzu. Týká se to zejména obcí ležících na rozhraní vlivu více středisek (v tzv. oscilační zóně), ale i samotných center (především menších měst, kde je lokální trh práce výrazně ovlivněn jediným větším zaměstnavatelem).
Nejdůležitější výsledky pracovní regionalizace jsou představeny (v mapové podobě) i v celorepublikovém pohledu. V daleko podrobnějším detailu jsou naopak analyzovány pracovní mikroregiony v příslušném kraji. Textové tabulky uvádějí jak jejich základní charakteristiky (počet obcí, rozloha, počet obyvatel ve středisku i zázemí), tak i podrobnější strukturu dojížďkových proudů mezi/v rámci jednotlivých mikroregionů. V doprovodném textu je poukázáno na specifičnosti některých celků, a to z hlediska oprávněnosti jejich vymezení i struktury dojíždějících do spádového centra. V nejvýznamnějších případech jsou naznačeny i pravděpodobné vývojové tendence. Ilustrativní mapy dokreslují rozsah mikroregionů, včetně jejich vazby k územně-správnímu členění, platnému k 1. lednu 2003 (výjimku představují pracovní mikroregiony, ty byly agregovány z obcí podle jejich stavu k 1. lednu 2001).

Zatímco tato podkapitola 2.8 se zaobírá pracovními mikroregiony, předchozí podkapitola 2.7 byla zaměřena výhradně na jejich centra. Rozbor v ní je – jak už bylo uvedeno výše - doplněn podrobnými přílohovými tabulkami řady B s charakteristikami dojíždějících z nejvýznamnějších zdrojových obcí.

Na území kraje Vysočina bylo pomocí výše popsaných metod vymezeno celkem 15 pracovních regionů a v jejich rámci dalších 13 pracovních subregionů. Z patnácti center pracovních mikroregionů připadá 13 na města, která jsou zároveň sídly obcí s rozšířenou působností („malé okresy“), zbývající dvě centra (Ledeč nad Sázavou a Velká Bíteš) jsou sídly pověřených obecních úřadů). Dvě města, sídla ORP, jsou centry pracovních subregionů (Světlá nad Sázavou v pracovním mikroregionu Havlíčkův Brod a Náměšť nad Oslavou v mikroregionu Třebíč).

Ve většině pracovních mikroregionů kraje Vysočina (konkrétně v devíti) leží i jeden či dva pracovní subregiony. Jde o subregiony Přibyslav a Světlá nad Sázavou v pracovním mikroregionu Havlíčkův Brod, subregion Ždírec nad Sázavou v mikroregiony Chotěboř, subregion Dolní Kralovice v mikroregionu Ledeč nad Sázavou, subregiony Polná a Třešť v mikroregionu Jihlava, subregiony Kamenice nad Lipou a Počátky v mikroregionu Pelhřimov, subregiony Dukovany a Náměšť nad Oslavou v mikroregionu Třebíč, subregion Svratka v mikroregionu Žďár nad Sázavou, subregion Dolní Rožínka v mikroregionu Bystřice nad Pernštejnem a subregion Křižanov v mikroregionu Velké Meziříčí.

Jednotlivé pracovní mikroregiony i subregiony samozřejmě nerespektují správní hranice, a tak se součástí některých z nich staly i obce ze sousedních krajů, v případě mikroregionu Ledeč nad Sázavou se dokonce Dolní Kralovice z benešovského okresu staly centrem pracovního subregionu. Vedle toho za hranice kraje zasahují ještě pracovní mikroregiony Moravské Budějovice, Třebíč, Velká Bíteš a Žďár nad Sázavou.

Naopak mnohem častější je případ, kdy obce z kraje Vysočina připadly do pracovních mikroregionů s centry v okolních krajích. Jde zejména o okolí Golčova Jeníkova, Jemnicko, obce ze severovýchodu a východu okresu Žďár nad Sázavou, ale i o jednotlivé obce z třebíčského a jihlavského okresu. Město Jemnice bylo dokonce vymezeno jako centrum pracovního subregionu v mikroregionu Dačice (Jihočeský kraj).

Jednotlivé pracovní mikroregiony se samozřejmě navzájem velmi liší rozlohou, počtem obcí i obyvatel. Největším mikroregionem v kraji co do rozlohy i počtu obcí je mikroregion Třebíč (1 044 km2 a 114 obcí), který se počtem obyvatel řadí na druhé místo za mikroregion Jihlava (99 135 obyvatel). Za nimi pak s větším odstupem následují další pracovní mikroregiony – Pelhřimov, Havlíčkův Brod, Ždár nad Sázavou. K nejmenším mikroregionům (ať už jde o rozlohu, počet obcí i obyvatelstvo) se řadí Humpolec, Pacov, Nové Město na Moravě, Velká Bíteš.

S tím souvisí skutečnost, že zařazení některých středisek mezi centra s mikroregionální pracovní funkcí bylo do jisté míry sporné. V kraji Vysočina šlo tři centra: Ledeč nad Sázavou, Nové Město na Moravě a Velká Bíteš. Ve všech případech nesplňovaly kritérium celkového počtu obyvatel v mikroregionu (nedosahoval 10 000 osob), vždy však měly více než požadovaných 4 000 obyvatel v zázemí).

V kraji však leží jedno město s více než sedmi tisíci obyvateli, které se nevyvinulo v pracovní mikroregionální středisko. Je jím Světlá nad Sázavou (7 200 obyvatel), jehož zázemí však tvořilo pouze 11 obcí s 3 300 obyvateli. Světlá tak byla vymezena pouze jako centrum pracovního subregionu (viz níže).

Dalším případem jsou obce (či města) sice s vysokým počtem dojíždějících, u kterých se však též nerozvinula mikroregionální pracovní funkce. V kraji Vysočina byly tři, v první řadě již zmiňované Dukovany s více než třemi tisíci dojíždějících a saldem dojížďky za prací 2 891 osob. Dále do této skupiny patří Náměšť nad Oslavou (1 308 dojíždějících) a Dolní Rožínka (1 083 dojíždějících).

Podobně pestré je i složení pracovních subregionů. Nacházíme mezi nimi řadu subregionů tvořených pouhými pěti obcemi, i ty však – pokud je jejich jádrem město – mohou být poměrně lidnaté (např. Náměšť nad Oslavou, Polná, Světlá nad Sázavou, Třešť). Rozlohou nejmenší subregiony mají sotva více než 50 km2 (Dolní Kralovice, Svratka), v některých z nich též žije jen málo přes 3 000 obyvatel (opět Dolní Kralovice, Svratka, ale i Křižanov).

Počet vymezených subregionů v kraji Vysočina shodou okolností přesně odpovídá počtu správních obvodů ORP v kraji (patnáct), v celé České republice byl naproti tomu výrazně nižší (184 pracovních mikroregionů oproti 205 - respektive 206 včetně Prahy – obvodům ORP). Počet pracovních mikroregionů v kraji je možno označit za průměrný, v řadě krajů jich bylo vymezeno více (nejvíce Středočeský kraj včetně hlavního města 21, Pardubický 18, Jihočeský 17, ale Karlovarský 7, Liberecký 10, Olomoucký 11).

Dalším ukazatelem je průměrný počet obyvatel pracovního mikroregionu. Ten v kraji Vysočina činil 33 800 osob a byl tak ve srovnání s průměrem republiky (55 600) výrazně nižší. Nejvyšší byl ovšem v těch krajích, ve kterých leží velká města či městské aglomerace (Středočeský kraj včetně Prahy 109 700 obyvatel, Moravskoslezský 97 600, Jihomoravský 70 500). Průměrný počet obyvatel mikroregionu v našem kraji byl zhruba srovnatelný se stejným ukazatelem za Královéhradecký kraj (34 600 obyvatel), nižší byl pouze v Pardubickém kraji (28 300 obyvatel).

Ovšem průměrný počet obcí připadajících na jeden pracovní mikroregion byl v kraji Vysočina velmi vysoký (47) a jen ve Středočeském kraji byl vyšší (56 obcí). Pro srovnání, nejnižší počet obcí připadal na jeden mikroregion v Karlovarském (19) a Libereckém kraji (21).

V době mezi oběma posledními sčítáními lidu se počet obyvatel většiny pracovních mikroregionů snížil, nejvýrazněji v mikroregionu Ledeč nad Sázavou (o 6,3 %) a Pacov (o 4,3 %). Naopak ve třech pracovních mikroregionech byl zaznamenán přírůstek obyvatelstva větší než jedno procento (mikroregion Žďár nad Sázavou o 2,2 %, Velké Meziříčí o 1,8 % a Velká Bíteš o 1,1 %). V dalších čtyřech pracovních mikroregionech se počet obyvatel zvýšil o 0,3 až 0,7 %.

Jádro pracovního mikroregienu (tedy jeho centrum) se ve většině případů v kraji Vysočina podílí na počtu obyvatel mikrorerionu méně než polovinou. V případě Pelhřimova to bylo dokonce jen o něco více než jedna třetina (36,4 %), rovněž podíl Havlíčkova Brodu na populaci jeho pracovního mikroregionu byl poměrně nízký (41,2 %). Naopak dvě jádra se na obyvatelstvu mikroregionu podílela zhruba dvěma třetinami, respektive více než dvěma třetinami (Nové Město na Moravě 69,6 % a Humpolec 66,2 %). V dalších třech mikroregionech byl podíl jádra přibližně poloviční (Jihlava, Telč, Žďár nad Sázavou).

Ovšem podíl jádra mikroregionu na celkovém počtu pracovních příležitostí v něm byl ve všech případech vyšší, často výrazně vyšší. Jen v jediném případě se jádro příslušného pracovního mikroregionu nepodílelo na počtu pracovních příležitostí alespoň jednou polovinou (Bystřice nad Pernštejnem 45,5 %). Jen mírně přes padesát procent se dostalo jádro v třebíčském mikroregionu (51,8 %), v něm ovšem existují i poměrně významná subregionální centra, zejména Dukovany se značným počtem pracovních míst.

V kraji Vysočina však existují i pracovní mikroregiony, jejichž jádra se na celkovém počtu pracovních příležitostí podílejí více než třemi čtvrtinami (Nové Město na Moravě 81,3 %, Humpolec 78,5 %). V obou případech jde o menší mikroregiony tvořené jedním městem a nevelkým počtem okolních obcí bez nějakého dalšího významnějšího střediska. Rovněž podíl jádra na počtu obyvatel je v těchto případech vysoký. Velmi vysoký podíl na pracovních příležitostech mělo jádro též v mikroregionech Velká Bíteš, Žďár nad Sázavou, Jihlava, Velké Meziříčí.

Saldo dojížďky za prací bylo ve všech pracovních mikroregionech kraje Vysočina záporné – s jedinou výjimkou. Tou byl jihlavský mikroregion, v němž celkové saldo (1 903 osob) bylo ovlivněno výraznou převahou dojíždějících v krajském městě (saldo 9 062 osob). Kladné saldo dojížďky do zaměstnání bylo zjištěno i v ostatních jádrech (s výjimkou Bystřice nad Pernštejnem a Pacova), v těchto případech však nebylo tak výrazné, aby stačilo zvrátit převahu vyjížďky v zázemí příslušného mikroregionu.

Saldo dojížďky za prací se promítá i do počtu pracovních míst, která připadají na 1 000 zaměstnaných obyvatel bydlících v mikroregionu. Přes sto se tak tento ukazatel dostal pouze v pracovním mikroregionu Jihlava, který jako jediný měl kladné saldo dojížďky za prací (1 040 pracovních míst na 1 000 zaměstnaných). A nejnižší byl v mikroregionech, ve kterých ani jejich jádro nemělo kladnou bilanci dojížďky do zaměstnání (Bystřice nad Pernštejnem 802 míst na 1 000 zaměstnaných, Pacov 865 míst). Méně než 900 pracovních míst na 1 000 zaměstnaných připadalo ještě v pracovních mikroregionech Chotěboř, Telč a Velká Bíteš.

Saldo denní dojížďky za prací bylo kladné ve čtyřech pracovních mikroregionech kraje Vysočina, samozřejmě největší bylo opět v mikroregionu Jihlava (1 704 osob), zajímavé ovšem je, že toto saldo denní dojížďky bylo o něco nižší než celkové saldo v jihlavském mikroregionu. Dalšími pracovními mikroregiony s kladným saldem dojížďky byly Havlíčkův Brod (259 osob), Pelhřimov (101) a Žďár nad Sázavou (272). I v ostatních mikroregionech byla ve srovnání s celkovým saldem dojížďky převaha vyjíždějících nad dojíždějícími méně výrazná. Jediným jádrem pracovního mikroregionu v kraji se záporným saldem denní dojížďky za prací byla Bystřice nad Pernštejnem (- 278 osob).

Zajímavé je srovnání s dojížďkou do škol za jednotlivé mikroregiony. Na rozdíl od dojížďky za prací měl kladné saldo dojížďky do škol jedině pracovní mikroregion Jihlava (832 žáků), v ostatních se záporné saldo dojížďky za vzděláním pohybovalo od 61 žáků (mikroregion Moravské Budějovice) po 2 053 žáků (třebíčský mikroregion). U denní dojížďky do škol bylo kladné saldo vedle jihlavského zjištěno ještě v mikroregionech Ledeč nad Sázavou, Telč, Humpolec, Moravské Budějovice a Žďár nad Sázavou.

Ve většině jader pracovních mikroregionů bylo saldo celkové i denní dojížďky do škol kladné. Výjimkou byla města Pacov a Velká Bíteš v případě celkového salda dojížďky za vzděláním, u denní dojížďky do škol bylo saldo kladné i u nich.

Nejvyšší počty vyjíždějících za prací byly zjištěny v největších a nejlidnatějších pracovních mikroregionech kraje, vůbec největší z mikroregionu Třebíč (18 091 osob), za nímž následovaly Jihlava, Havlíčkův Brod a Žďár nad Sázavou. Z obcí zázemí příslušného mikroregionu vyjíždělo do zaměstnání opět nejvíce osob v třebíčském mikroregionu, jen o něco méně pak v mikroregionu Jihlava (v obou případech přes 13 000 zaměstnaných).

Význam jádra mikroregionu ukazuje podíl vyjíždějících z obcí jeho zázemí, kteří do něj směřují za prací. Nejvyšší byl tento ukazatel v mikroregionu Jihlava (58,8 %) a jen o málo menší v humpoleckém mikroregionu. Polovinu vyjíždějících přesahoval ještě v mikroregionu Žďár nad Sázavou. Naopak nejnižší byl v bystřickém pracovním mikroregionu (25,8 %), kolem třetiny se pohyboval v mikroregionech Chotěboř, Pacov a Třebíč. Mezi těmito mikroregiony však byl značný rozdíl v zaměření zbývající vyjížďky. Zatímco v případě Bystřice nad Pernštejnem a Pacova směřovala většinou mimo mikroregion (u Bystřice 49,9 %), v případě mikroregionu Třebíč byla cílem pracovní vyjížďky nejčastěji jiná obec mikroregionu (36,1 %), zde zřejmě velkou roli hrála dojížďka na Jadernou elektrárnu Dukovany.

Se značným odstupem za Třebíčí je skupina mikroregionů, v nichž vyjížďka do obcí zázemí představovala zhruba jednu čtvrtinu všech vyjíždějících - Chotěboř, Jihlava, Pelhřimov, ale i Bystřice nad Pernštejnem. Naopak velmi nízký podíl tohoto typu vyjížďky byl zjištěn v mikroregionech Humpolec (pouze 9,7 %), Nové Město na Moravě, Velká Bíteš, Žďár nad Sázavou, Velká Bíteš. Z nich se posledně jmenovaný vyznačoval vysokým podílem vyjížďky mimo mikroregion (47,4 %).

Podíl vyjíždějících za prací z jádra na celkovém počtu vyjíždějících z obcí mikroregionu se samozřejmě případ od případu liší, mimořádně vysoký byl u Nového Města na Moravě (přes polovinu vyjíždějících), jinde se pohyboval kolem patnácti procent (Pelhřimov, Jihlava), nejčastěji představoval jednu pětinu až jednu třetinu vyjíždějících.

Mezi vyjíždějícími z jádra obecně jednoznačně převažovali vyjíždějící mimo mikroregion a vyjížďka do jeho zázemí představovala pouze menšinu. Jedinou výjimkou byla Třebíč, z níž plných šest desetin vyjíždějících směřovalo do zázemí a jen zbylá menšina mimo mikroregion. Pravděpodobný důvod, dojížďka na Jadernou elektrárnu Dukovany, už byl uveden výše.

Úplně opačná byla situace v Novém Městě na Moravě, kde do zázemí vyjíždělo jen něco přes pět procent osob, kdežto zbytek dojížděl za prací mimo mikroregion. Zde se patrně projevovala přitažlivost sousedního Žďáru nad Sázavou, dalšího z center dojížďky. Více než osm desetin (nebo o málo méně) vyjíždějících putovalo za hranice mateřského mikroregionu i z dalších jader: z Chotěboře, Ledče nad Sázavou, Humpolce, Moravských Budějovic, Velké Bíteše. U největšího z jader mikroregionů, Jihlavy, byl poměr přece jen vyrovnanější, do zázemí vyjíždělo 43,0 % pracujících, mimo mikroregion 57,0 %.

Jádra mikroregionů mají samozřejmě význam zejména jako cíl dojížďky, v první řadě ze zázemí vlastního mikroregionu. Míra vzájemné provázanosti jádra a jeho zázemí je ovšem případ od případu různá. Do některých jader z obcí jejich zázemí směřovala více než polovina vyjíždějících, nejvíce to bylo u Jihlavy (58,8 %), jen o málo menší byl podíl vyjíždějících do Humpolce. Posledním z jader s více než polovičním podílem vyjížďky ze zázemí byl Žďár nad Sázavou. Opačným případem byla Bystřice nad Pernštejnem, do které ze zázemí vyjížděla zhruba jen čtvrtina osob. Přibližně třetinový byl podíl vyjíždějících do jádra příslušného pracovního mikroregionu v Chotěboři, Pacově a Třebíči.

Mnozí další zaměstnaní ovšem vyjíždějí ze zázemí i do ostatních obcí svého mikroregionu. Úhrnný podíl vyjíždějících ze zázemí do všech obcí mikroregionu (jádra i ostatních obcí) tak byl znatelně vyšší než pouhá vyjížďka do jádra. Ve dvou mikroregionech byl ve srovnání s ní zhruba dvojnásobný (Třebíč a Bystřice nad Pernštejnem). Podíl vyjíždějících ze zázemí do všech obcí mikroregionu byl vůbec nejvyšší v jihlavském mikroregionu (85,6 %), kolem sedmdesáti procent měl tento ukazatel v mikroregionech Třebíč, Žďár nad Sázavou a Havlíčkův Brod. Naopak jen něco přes padesát procent činil tento ukazatel v mikroregionech Bystřice nad Pernštejnem a Velká Bíteš.

Celkovou integritu pracovního mikreroginu asi nejlépe vyjadřuje podíl vyjíždějících ze všech obcí do jiných obcí vlastního mikroregionu, tedy dojížďka v rámci mikroregionu. Zdaleka nejvyšší byl tento ukazatel opět v pracovním mikroregionu Jihlava (78,9 %), za ním s odstupem více než deseti procentních bodů následoval mikroregion Třebíč. Hranici šedesáti procent překročil podíl tohoto typu vyjížďky v mikroregionech Havlíčkův Brod a Pelhřimov.

Naopak nejnižší byl její podíl v mikroregionu Nové Město na Moravě, kde nedosahoval ani třiceti procent, což znamená, že více než sedmdesát procent vyjíždějících z tohoto mikroregionu vyjíždělo za prací mimo jeho hranice. Méně než polovina vyjíždějících cestovala za prací do jiné obce vlastního mikroregionu ještě v sedmi dalších pracovních mikroregionech kraje Vysočina (Velká Bíteš, Pacov, Telč, Humpolec, Ledeč nad Sázavou, Chotěboř, Bystřice nad Pernštejnem).